Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Indické dobrodružství 2015

DSC_0611_m.jpg
Konec roku 2015 jsme chtěli po delší době věnovat opět cestování. Díky špatné zimě a nedostatku sněhu jsme lyže zavrhli a chystali se vydat za teplem. Ale hlavně opět za poznáním. Výběr padl na Indii.
Díky krátké době, kterou jsme měli k dispozici, jsme velmi ocenili spolupráci s cestovní kanceláří Letuška.cz a Asiana. Zajistili letenky, veškeré formality ohledně indického víza, připravili program v Indii na míru i stopover v Dubaji. Vždy na nás někdo čekal, byly zajištěny všechny hotely a transporty, v každém městě či na každé památce jsme měli průvodce. Takže jsme neztráceli drahocenný čas a během 11 dnů tak absolvovali okruh po nejzajímavějších místech severní Indie.
Let z Prahy do Dubaje byl tentokrát klidný, a tak jsme si užívali perfektního servisu na palubě boeningu letecké společnosti Emirates. Po krátkém pobytu na dubajském letišti jsme pokračovali dále do Dillí. Letiště v Dillí bylo pro nás zatím jen transferové. Před tím, než jsme přešli na terminál pro vnitrostátní lety, jsme ochutnali první indické jídlo. Dobře okořeněné a samozřejmě decentně pálivé. Po kontrole víz a důkladné bezpečnostní prohlídce nás už čekala jen hodinka a půl letu menším letadlem do Váránasí, nejposvátnějšího hinduistického města v Indii. Váránasí je kulturním a náboženským centrem severní Indie již po několik staletí - za svaté město jej považují hinduisté, buddhisté i džinisté. Lidé věří, že se ve Váránasí spojuje moc a síla všech ostatních poutních míst. Každý, kdo zde zemře, bez ohledu na vyznání, údajně putuje rovnou do nebe a je osvobozen od dalších návratů do pozemského života. Smrt je zde důvodem k oslavě.
Před letištěm na nás čekal zástupce místní cestovky s autem a za chvíli už jsme byli v hotelu. Byl již večer a tma, takže jsme cestou okolí spíše tušili. Proto jsme hned vyrazili za poznáním do ulic. Naproti našemu hotelu byla nějaká slavnost. Zvědavost zvítězila a strážní u vchodu nás ochotně vpustili, ať si uděláme nějaké fotky. Vzápětí nám místní kolem krku pověsili květinové náhrdelníky jak na Hawaji a vtáhli nás do dění. Probíhala zde muslimská svatba. Vpravo byly za zástěnou ženy s dětmi, vlevo slavili muži a chlapci. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti. Ochutnali jsme ovoce a výborné teplé mléko s kořením, vyzkoušeli i šíšu. Úžasný zážitek hned na úvod a velmi příjemné setkání s místními lidmi. Pak jsme se ještě prošli po ulici, kde končil trh, koupili si oříšky a vrátili se do hotelu. Po cestování jsme byli docela unaveni a hlavně ráno nás čekalo brzké vstávání.
Už v 6 hodin ráno nás vyzvedlo auto s průvodcem, na programu jsme měli projížďku na loďce po Ganze při východu slunce. Váránasí je postaveno na západním břehu řeky Gangy, je jedním z nejdéle trvale osídlených měst na světě. Stejně tak jako v minulosti, i dnes jsou centrem veškerého dění tzv. gháty, kamenné schody vedoucí do vod posvátné Gangy. Život ve Váránasí se točí kolem asi 90 ghátů, které se táhnou v délce více než 6 kilometrů podél řeky. Ganga je uctívána jako živoucí bohyně a údajně je obdařena mocí očistit pozemské hříchy. Aby byli hinduisté dokonale připraveni na poslední cestu k vysvobození, měli by se ve vodách Gangy koupat každý den. Přestože veletok v těchto místech připomíná jednu velkou stoku, miliony lidí v Ganze vykonávají již po staletí rituální koupele. Jiní zde meditují, cvičí, perou oblečení, prodávají obětiny ve formě květin a lampiček, nechávají se oholit, konají očistu, nebo se jen tak baví. Gháty, na nichž se odehrává nekonečný cyklus hinduistických náboženských praktik a každodenních rituálů, jsou lemovány cca 700 chrámy a svatyněmi.
My s lodí proplouvali kolem prostředního úseku ghátů, které jsou považovány za nejposvátnější. Před nástupem do lodi jsme zakoupili na schodech košíček se svíčkou vyložený květinami, což je téměř povinnost. Teda pokud se nechystáte v Ganze vykoupat. Pohled na gháty osvětlené vycházejícím sluncem byl úchvatný. Lidé se již od brzkého rána v řece koupou, modlí se, kousek dál perou prádlo. My si něco přejeme a po vodě posíláme květiny se zapálenou svíčkou. Naši projížďku končíme u Manikarnika ghátu, jednoho ze dvou kremačních ghátů, kde ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Pouze zde a na Hariščandra ghátu může být vykonán hinduistický kremační obřad. Když tělo shoří, je popel vhozen do řeky. Vystupujeme po schodech kolem doutnajících hromad popela a naskládaných zásob dřeva. Vnoříme se do úzké uličky, kde jsou krámky s pohřebními potřebami. Každou chvíli narazíme na ležící či stojící krávu. Posvátné krávy jsou v Indii opravdu všudypřítomné. Naše cesta bludištěm uliček vede k nejposvátnějšímu chrámu Vishvanath Mandir, což je Chrám Pána všehomíra (Šivy), ale častěji bývá nazýván Zlatý chrám, neboť jeho kopule je pokryta zlatem. To také bylo jediné, co jsme, po důkladné bezpečnostní prohlídce, z uličky částečně viděli. Do chrámu mají přístup pouze hinduisté. Zakoupili jsme si alespoň u prodejce vonných a léčivých olejů hezké, údajně také léčivé, náhrdelníky.
Z labyrintu uliček nás auto dovezlo na snídani do hotelu a za krátko už jsme opět pokračovali na další z památek Váránasí, které je nazýváno také Káší (Město světel) či Benares. Nejdříve jsme navštívili moderní chrám Bhárat Máta (Matka Indie) v růžovobílé barvě. Pak jsme zamířili na poutní místo prvního kázání Buddhy – Sarnáth, jedno ze čtyř hlavních posvátných míst buddhismu. Je to rozsáhlý park, kde je velká spousta vykopávek základů bývalých staveb. Zde podle tradice Buddha poprvé vyložil v 6 stol. př.n.l. nauku (dharmu) svým prvním učedníkům. Asi nejzajímavější stavbou je velká Dhamékha stúpa. Stúpa je postavena na místě, kde Buddha poprvé kázal. Původní stúpa se nedochovala, současná pochází asi z r. 500. Sarnáth je místo pro příjemnou procházku a rozjímání. Když jsme si vše v klidu prošli a vyfotili, auto nás odvezlo do jedné z tradičních dílen, kde jsme se seznámili s ruční výrobou nádherných hedvábných a brokátových látek. Pak už jsme směřovali do hotelu. Čekalo nás volné pozdní odpoledne a večer, které jsme chtěli strávit ve starém městě. Náš průvodce nám dal dobrý tip na podvečerní slavnost ohně a zvonů Artí, která se pravidelně koná na dvou centrálních ghátech na břehu posvátné Gangy. Zajistil nám dokonce odvoz, aniž jsme to tušili. Došlo nám to, jakmile jsme se řidiče moto-rikši, který se nám vehementně nabízel, zeptali na cenu. „Já vím, že mi víc jak 200 (rupií) nedáš“, zněla odpověď. Vydržel na nás čekat téměř 2 hodiny a zaplatit chtěl až po cestě zpět. Když jsme pak ve městě viděli ten mumraj, který se ještě umocnil množstvím lidí po skončení slavnosti, byli jsme rádi, že máme odvoz zajištěný.
Už pěší cesta ulicemi k centrálnímu ghátu (Dashashwamedh Ghat) byla velmi zajímavá na každém kroku. Podvečerní město opravdu žije a pulzuje, je to velmi intenzivní. Fotografie něco zprostředkují, ale ta atmosféra se musí zažít. Došli jsme na nábřeží, a protože do začátku slavnosti v 6 hodin zbývalo ještě trochu času, prošli jsme se po přilehlých ghátech. Je tu všude stále spousta lidí, řada z nich jen sedí a modlí se. Už víme, že to nejsou samí „svatí muži“, ale že sem prostě staří lidé přicházejí dožít – ve svatém městě u svaté řeky. Každou chvíli nám někdo něco nabízí, ale stačí poděkovat a přestanou. I tak se ale chytají každé příležitosti, jak z turistů dostat nějaké peníze a člověk musí být obezřetný. Přesto se zde cítíme zcela bezpečně. Slunce zapadá a v šeru je nábřeží zase úplně jiné než ráno. Vracíme se na centrální ghát, kde už se vše připravuje na slavnost. Pustíme si květinový košíček se svíčkou a přáním po vodě, zabereme strategické místo pod pódii kněží a pak už jen sledujeme, jak se schodiště zaplňuje lidmi, jak naháněči lanaří lidi na přistavené lodě, jak prodavačky obětin plní košíčky barevnými květy a svíčkami a úspěšně je nabízejí, jak se řeka plní loděmi a řeka květinovými světýlky. Když slavnost Artí začala, bylo úplně plno, na souši i na vodě. Fantastická atmosféra. Modlitby, zpěvy, ohně, zvony, květiny. Úžasný zážitek. Již za tmy se zvedáme k odchodu chvíli před koncem, abychom se vyhnuli obrovskému davu, který se bude muset vtěsnat do úzkých uliček. I tak jsou ale ulice plné lidí. Mávající postava u obchoďáku po chvíli rozptýlila naše obavy, kde jen tu naši rikšu najdeme. Řidič si nás hlídal sám. S rikšou se prokličkujeme k hotelu. Sice neteče teplá voda, ale to je jen maličkost. Usínáme plni zážitků.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno nás auto odveze opět na letiště, kde jsme 3 hodiny před odletem. Po martýriu checkování a důkladných bezpečnostních prohlídek jsme zjistili, že je to tak akorát, aby člověk bez stresu došel do gatu ke svému letadlu. Naším dnešním cílem je obec Khadžuráho v severoindickém státě Madhyapradéš asi 600 km od Dillí. Po necelé hodince klidného letu přistaneme, vyzvedneme zavazadla a už vidíme v příletové hale chlapíka s cedulkou Mr. Jaromir. Po cestě do hotelu nás průvodce s řidičem přesvědčovali, že se nám bude v Khadžuráho určitě líbit. Je tu klid, pohoda, minimální doprava, prostě jako na vesnici. Žije tu sice 20 tisíc obyvatel, ale oproti milionovým městům je to v indických poměrech opravdu malá vesnice. Klidné a dokonce i čistší ulice nás překvapily už cestou do hotelu. Čekal nás hezký, prostorný hotel anglikánského stylu, i když trochu chladnější. Pan recepční nám však obratem přinesl přenosná kamínka, aby nám v noci nebyla zima. Využili jsme hned horkou sprchu, převlékli se a než pro nás opět přijelo auto na odpolední program, stihli jsme si na večer objednat thajskou masáž, kterou nabízeli v hotelu. A už se vezeme k památkám, které Khadžuráho proslavily. V dobách své největší slávy bylo Khadžuráho hlavním městem Čandélů. Jejich vládci se proslavili jako velcí stavebníci – jen v hlavním městě postavili 85 chrámů, z nichž se do dnešní doby zachovalo 25. Jedná se o soubor středověkých hinduistických a džinistických chrámů, které jsou zdobené unikátním množství soch a sošek a které byly pro svou jedinečnost a vysokou uměleckou úroveň roku 1986 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Zdejší chrámy se proslavily bohatou výzdobou a především erotickými výjevy na svých stěnách, vnějších i vnitřních. Sochy v erotických pózách znázorňují historické výjevy z Kámasútry.
Náš průvodce nás cestou ještě nalákal na večerní program – taneční večer s ukázkou typických indických tanců. Byli jsme rádi, že opět budeme mít den plně využitý a něco uvidíme. U vchodu do areálu chrámů nás čekal místní průvodce. Pověděl nám o historii zdejších chrámů, které po konci Čandélské dynastie upadly v zapomnění a zcela zarostly pralesem. Až koncem 19. století na ně náhodně narazil jeden britský cestovatel a sláva chrámů (i když jen části) se obnovila. Stěny chrámů jsou zdobeny nejen erotickými motivy, ale i množstvím výjevů z každodenního života lidí a zvířat. Procházka v parku mezi chrámy je opravdu úžasná. Jeden pohled hezčí než druhý. Preciznost zdobení chrámů až bere dech. Měli jsme opravdu dobrého průvodce. Upozorňoval nás na spoustu drobných detailů. Kromě toho, že znal asi všechny pozice Kámasútry podle čísel (to bylo stále „tamhle je 31, zde vidíte 75 atd.), viděli jsme krásnou dívku, jak si maluje oči, jak si zkouší nové šaty, jak se češe nebo jak lidé vedou zvířata na pastvu, také uctívané bohy v různých situacích – Šivu, Parvátí nebo jejich syna Ganešu. Centrální chrám je postaven jako horský štít s vchodem do jeskyně. Na prohlídku chrámů jsme měli dostatek času. Poté jsme ještě přejeli do aktivního chrámu džinistů, což je neortodoxní systém indické filosofie, který vznikl jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém, a to jedné větve tohoto indického náboženství. Jedná se o tak zvané „větrem oděné“ - mniši této církve chodí vždy celí nazí, potlačili veškeré lidské potřeby, jsou to přísní vegetariáni, nesmí usmrtit ani toho nejmenšího tvora, takže si před sebou při chůzi zametají. Druhá sekta jsou tzv. „bíle odění“, kteří chodí v bílém hávu a jsou mezi nimi i ženy. Jednoho modlícího se mnicha jsme zastihli při příchodu do zahrady chrámu. Kromě prostých cel po jedné straně jsou stavby podobné i bohatě zdobené jako v předchozím areálu. Při cestě na hotel jsme opět velmi pozitivně hodnotili minimální provoz a relativní pořádek (v indických poměrech) na ulicích. Prostě vesnice. Přioblékli jsme se na večer a už na nás čekalo auto, aby nás odvezlo na taneční představení. Komorní sál plný turistů a na pódiu se začíná odvíjet barevný rej tanečníků v různých kostýmech. Ladnost indických tanečnic a barvy, až oči přecházejí. Po tanečkách nás průvodce zavezl ještě do pěkné restaurace na večeři, kde jsme si opět pochutnali. Všechno jídlo bylo připravované na venkovním grilu. A pak už nás čekala jen masáž v hotelu. Prostředí nic moc, velmi prosté dvě místnosti, ale masáž uvolňující. Spokojeni usínáme po dalším zajímavém dnu.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno po snídani už na nás čekalo před hotelem auto, které nás dovezlo na místní nádraží. Nádražní budova je pěkná, nádraží není velké, jen se dvěma nástupišti, ale čisté a upravené. Naše čekání na peróně u složených zavazadel netrvalo dlouho a náš vlak přijel. Čekala nás celodenní pouť po kolejích do Ágry. V hotelu jsme dostali na cestu docela bohatý potravinový balíček. Našli jsme si naše lůžkové kupé a poskládali vše pod a před postel. Ivetě to připomnělo cestování vlakem v Rusku, čtyři lůžka jsou v otevřeném kupé a dvě další lůžka jakoby v chodbičce. Moc lidí nenastoupilo, tak jsme měli dost prostoru k focení a pozorování krajiny po obou stranách. Ale po rozhovoru s polskou rodinou, která měla lůžka roztroušená po celém vagónu, jsme vytušili, že prázdno asi nezůstane dlouho. Polští turisté nám potvrdili naši domněnku, že v Indii lze cestovat na vlastní pěst, ale pouze v případě, že máte neomezeně času. Oni byli u moře na jihu a chtěli se podívat na památky severu, ale na volná místa ve vlaku čekali 6 dní. Vlak docela často stavěl a netrvalo dlouho a vagón se celý zaplnil. My měli dvě lůžka nad sebou v kupé a společnost nám dělal jeden mladý Ind a tři starší ženy. Dvě byly v chodbě a s tou třetí si mladík vyměnil místo, aby nemusela lézt na horní lůžko. Většina místních cestu prospala, Jarda chvíli také usnul, ale krajina, které ubíhala kolem a neustále se měnila, vesnice a stavby kolem trati, lidé na zastávkách, to vše bylo nesmírně zajímavé a stálo za zdokumentování, že spát vůbec nešlo. Perfektní bylo, že přímo pod stolkem byla zásuvka, kde bylo možno průběžně dobít jak foťák, tak i mobily. Náš vlak byl úplně plný, ale pouze do kapacity lůžek. Viděli jsme ale zcela zaplněné míjející vlaky, kdy lidé stáli i na venkovních schůdkách, ale okna byla většinou zamřížovaná, takže žádné obležené vagóny jako hrozny.
Cesta vlakem je opravdu nezapomenutelnou zkušeností. Je asi opravdu málo jiných příležitostí, jak pozorovat život místních obyvatel a rozmanitou okolní krajinu. Chvíli míjíme rozlehlá kukuřičná pole, která se najednou změní na rýžová nebo třeba slunečnicová. Když krajina kolem po desítkách kilometrů najednou zežloutla, říkali jsme si, že už je to jako u nás. Ale zjistili jsme, že to není nám dobře známá řepka, ale pole hořčice. Co nás docela překvapilo, byla rozlehlost a velikost polí a naproti tomu minimum vesnic a lidí, kteří by měli tu plochu obdělávat.
Ale zpět k železnici. Síť Indických drah je čtvrtá největší na světě. Celková délka tratí přesahuje 108 513 kilometrů a počet stanic je 7150. Denně je v provozu přes 10 000 spojů, které přepraví v průměru 13 milionů pasažérů. Tolik lidiček jsme neviděli, ale i tak jich bylo na nádražích a stanicích, kterými jsme projížděli, docela dost. Pozorovat místní obyvatele je asi to nejzajímavější a z okna vlaku jsme si toho užili do sytosti.
Do Agry jsme dorazili již za tmy těsně po 19. hodině, podle jízdního řádu s minimálním zpožděním. Když jsme vystoupili na přeplněný perón, docela jsme znejistěli, jak a kde se shledáme s místním průvodcem. Dav nás nesl směrem k východu. Teda doufali jsme, že k východu, protože jinam bychom se asi ani neprodrali. A také jsme doufali, že z nádraží je jen jeden východ. Počítali jsme s tím, že jakmile se dostaneme ven, jeden z nás počká u zavazadel a druhý se půjde poohlédnout po průvodci. Když jsme konečně došli ven a vymanili se z proudícího davu, všimli jsme si mezi čekajícími šoféry před nádražím jednoho s ručně psaným papírem, kde stálo Mr. Jaromir. Hurá! Že to půjde tak rychle, v to jsme ani nedoufali. Hned jsme se přihlásili a dali se s řidičem do řeči. Jmenoval se Dave, zavedl nás k autu a vysvětlil, že musíme počkat na průvodce, který nás šel čekat a hledat na nástupiště a když viděl, že je zcela beznadějné, v tom mumraji někoho najít, zavolal řidiči, aby napsal cedulku a pokusil se nás odchytit venku. Když se průvodce našel, vyrazili jsme k hotelu. Čekal nás pěkný a velký hotel Crystal Inn. Zabydleli jsme se a vyrazili do hotelové restaurace v suterénu na výbornou večeři. Trochu jsme se ještě zrelaxovali v baru na střeše hotelu a pak už spokojeně ulehli k vytouženému spánku.
Fotogalerii najdete zde:
Už při ranním vstávání jsme se moc těšili na dnešek. A to nejen kvůli tomu, že je Silvestr a poslední den v roce! Hlavně nás čekala nejkrásnější a asi nejtypičtější památka Indie – Tádž Mahal. Po výborné snídani nás příjemní a z večera již známí číšníci srdečně zvali na silvestrovskou večeři a silvestrovskou party. Ještě uvidíme, kde oslavíme Silvestra a jak nám to časově vyjde. Průvodce nám totiž nabídl a také zajistil večerní divadelní představení o historii Tádž Mahalu a „věčné“ lásky. Před hotelem na nás již čekal Dave s autem. Na památkách prý budeme mít speciálního průvodce. Podle programu jsme měli nejdříve navštívit Ágra Fort, ale když jsme se setkali s naším dnešním průvodcem, sdělil nám, že nás nejdříve čeká Tádž Mahal. Je to z důvodu téměř stále přítomného oparu, až mlhy. Po ránu je nejmenší, odpoledne naopak často takový, že tu nádheru téměř nevidíte. Už tady jsme si řekli, že asi bude šikovný. A již nyní musíme předeslat, že byl za celou dobu ze všech průvodců absolutně nejlepší. Fakt jsme měli štěstí. Mladý „prcek“, který Ivetě svoji mluvou připomínal čerta Záprtka z pohádky Láska rohatá v podání Jirky Mádla. Také jsme mu jinak neřekli. Svižně nás dovedl k dlouhým pokladnám, zakoupil lístky a už jsme si připadali jak na letišti. Opravdu důkladná prohlídka, ale člověk se nemůže divit. Zvlášť v dnešní době. A již se blížíme k hlavní bráně. Lidí je zde vskutku hodně, ale náš průvodce nás ujišťuje, že je návštěvníků zatím málo. Již první pohled od brány je úžasný, i když v mlžném oparu tu krásu jen tušíme. Nejdříve se kocháme celým parkem včetně vodního kanálu, který k hlavnímu chrámu, tedy hrobce vede.
Něco z historie Tádž Mahalu, který je také nazýván Pomníkem šílené lásky. V roce 1612 se mladý princ Churam oženil s Ardžomand Bánú. Churam měl sice už dvě manželky, ale tentokrát to bylo jiné. Do této dívky je bláznivě zamilován již několik měsíců. Po svatbě se stali manželé nerozlučnou dvojicí. Princezna manžela všude doprovází, dokonce i na válečná tažení a to i poté, co se mladý princ stává císařem, v roce 1628. Tehdy přijal jméno Šáhdžahán - "král světa" a jeho žena Mumtáz Mahal - "vyvolená paláce“. Ovšem došlo k neštěstí. V roce 1631 šáhova milovaná žena zemřela při porodu svého čtrnáctého dítěte, bylo jí pouze 38! Šáh, který se velmi trápil bolestí, se stáhl na tři dny do ústraní, a když později vyšel, vlasy i vousy měl úplně bílé. Následujícího roku, podle slibu, který dal umírající manželce, poručil vybudovat hrob, který měl velikostí odpovídat její lásce. Plány byly velkolepé a celá stavba se protáhla na příštích dvacet dva let! Říká se, že když ji dokončili, měl Šáhdžahán v úmyslu na druhém břehu postavit stejný monument. Avšak z černého mramoru, obě mauzolea pak spojit mostem. K tomu už díky politickým událostem, jenž následovaly, nedošlo. Moci se ujal Šáhův syn a otce dal zavřít do Červené pevnosti.
Na stavbě hrobky se podílelo dvacet tisíc dělníků nejen z celé Indie, ale též z Turecka, Bagdádu a dalších zemí. Bílý mramor přivážely stovky buvolů a tisíc slonů z lomu v Rádžastánu. Pozemek byl původně močál a bylo jej třeba nejprve odvodnit. Řeka Jamuna, jež lemuje Tádž Mahal, stále zásobuje vodou dva kolmé kanály a rozlehlou nádrž, sloužící jako zrcadlo budově z bílého mramoru vykládaného osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Za zmínku stojí například ochranný onyx z Dekanu, tyrkys z Tibetu či lazurit z Cejlonu. Stavba pozvolna stoupá do výšky, její tvary jsou ladné a vyrovnané. Tvůrci měli smysl pro dokonalost. Nic nebylo ponecháno náhodě. A tak čtyři minarety obklopující budovu, jsou mírně nakloněny směrem ven, aby při otřesech a následném pádu, nádheru Tádž Mahalu nepoškodily.
Teprve když přijdete ke stavbě z bílého mramoru blíže, dolehne na Vás ta mohutnost. Je to opravdu obrovská stavba. Celou historii jsme se dozvěděli od našeho průvodce. U vykládaných kamenných mozaiek i třeba to, že kámen na zelené lístky byl dovezen až z Německa, další z jiných částí světa. Dokonalá logistika. Je až neskutečné, že i to, co se zdá malované, je vykládané kamennou mozaikou. Náš průvodce „Záprtek“ byl velký fanda fotografování a byl úplně nadšen našimi foťáky. Takže nás chtěl stále a všude zvěčnit. Udělali jsme mu tu radost a máme tak desítky fotek z různých pohledů a poloh. Uvnitř mauzolea, kde procházíte kolem hrobky šáhovy manželky, která je uprostřed a je celá vyzdobená květinovou barevnou mozaikou, a hrobky samotného šáha, se fotit nesmí. Je to nádhera. Ale to, co nás zde nejvíc uchvátilo, je dokonalá symetrie všeho. Je to až dech beroucí. Ať je to vlastní stavba bílé hrobky, okolních minaretů nebo okolních staveb z červených cihel. Jedinou asymetrií je hrobka Šáhdžahána, která tam byla umístěna po boku jeho milované ženy. Její hrobka je přímo uprostřed. Fotky leccos zprostředkují, ale vidět to na vlastní oči je něco nezapomenutelného. Opravdu životní zážitek. Ne nadarmo patří Tádž Mahal k sedmi divům světa.
Naše další cesta vedla k druhé nejznámější památce v Ágře. Pevnost Ágra, známá též jako Červená pevnost v Ágře. Ágerská pevnost patří k vůbec k nejdůležitějším pevnostem v Indii. V době Mughalské říše zde sídlili tehdejší panovníci a řídili odtud celou zemi. Impozantní hradby z červeného pískovce vytvářejí půlkruh podél nábřeží řeky Jamuny a obrovský komplex elegantních objektů. Pevnost obklopuje hluboký příkop, kdysi naplněný vodou. Pevnost je neskutečně rozsáhlá, u krásně zdobených staveb a paláců se vystřídalo od poloviny 16. století mnoho různých slohů. Velmi zajímavá je bílá část, která byla vybudována jako vězení pro Šádhžahána. Síně a budovy zde jsou zdobeny stejnými mozaikami jako Tádž Mahal. Z vězení Šáhdžahán hleděl na tento monumentální skvost, vystavěný k poctě své manželky, dlouhých 8 let. Náš průvodce nám u vchodu do pevnosti vše pověděl a vysvětlil, a pak jsme měli spoustu času pohodlně si všechno prohlédnout a vyfotit.
Po důkladné prohlídce pevnosti nás Dave zavezl do nedaleké restaurace, kde jsme si dali trochu pozdní, chutný a jak jinak, než příjemně pálivý, oběd. Zjistili jsme, že když s námi nikdo jiný není, je Dave výborným průvodcem a můžeme se od něj dozvědět spoustu zajímavých věcí. Odvezl nás na druhý břeh řeky Jamuny, kde nás čekala příjemná procházka hezkým parkem a kde je torzo základů plánovaného černého mauzolea. Přes řeku je dobrý výhled na Tádž Mahal. Při pohledu na tento monument nám bylo hned jasné, jak bylo dobře, že jsme tam byli ráno. Mnohem větší opar a hlavně neskutečně lidí. Souvislé fronty na všech terasách.
Cestou do hotelu jsme se ještě zastavili v tradiční dílně, kde se brousí kameny a vyrábějí se vykládané předměty stejnou starou technikou, která byla použita při zdobení Tádž Mahalu. A pak už honem do hotelu převléknout se do gala. Čekalo nás představení o lásce až za hrob a výstavbě Tádž Mahalu. Divadelní sál byl nedaleko našeho hotelu, tak jsme návštěvu spojili s večerní procházkou. Představení bylo velkolepé. Velké hlediště je určeno hlavně pro zahraniční turisty, u každého sedadla jsou sluchátka s možností volby překladu do několika světových jazyků. Češtinu byste tady hledali marně, my se spokojili s němčinou. Hodinová show byla pěkná a poučná. Cestou na hotel jsme se domluvili, že si zajdeme do hotelové restaurace na večeři a pak uvidíme. Chtěli jsme vyjít na silvestrovskou noc do ulic, ale Dave i průvodce nás od toho důrazně zrazovali. Kvůli bezpečnosti, ulice prý bývají plné opilých lidí. Asi jen na Silvestra, protože alkohol včetně piva je velmi drahý a pro většinu lidí nedostupný. Po příchodu do téměř prázdné, ale vyzdobené restaurace, nás přivítali známí číšníci. Přímo ten náš stál za improvizovaným barem. Za chvíli se před námi začaly vršit vynikající jednohubky ve formě předkrmu. Číšník přinášel stále nové a nové. Tak jsme se pro jistotu zeptali, kolik že silvestrovská večeře vlastně stojí. A světe div se! Pro hotelové hosty zcela zdarma. U baru byly na výběr rum, vodka a whisky. Iveta se rozhodla pro rum s colou a Jarda si objednal místní whisky. Když číšník přinesl hned s panáky i účet, dal mu Jarda do kapsy 1000 rupií se slovy „Hlídej to a až dojdou, přijď pro další“. Na alkohol včetně piva musejí mít restaurace speciální koncesi, což většinou nemají. Takže je prodej tak trochu na černo. Při našem příchodu byla u většího stolu nějaká italská společnost, po nás přišla ještě jedna indická rodinka, která po večeři zase odešla, a ještě jedna Angličanka s Amíkem. S těmi jsme alespoň prohodili pár slov. Ve 22 začala hrát živá hudba. Všichni číšníci, kterých bylo skoro víc, než hostů, chodili docela znudění. Řekli jsme si, že počkáme do půlnoci, připijeme si na Nový rok a půjdeme do peřin. Hlavní chody byly v ohřívacích nádobách formou bufetu a na výběr jsme měli opravdu spoustu výborných jídel. Nechyběly ani skvělé dezerty včetně velké nádoby se zmrzlinou. Přiblížila se půlnoc. Na parketu se shromáždili nejen číšníci z restaurace, ale i recepční a další zaměstnanci hotelu. Jakmile jsme všichni svorně odpočítali půlnoc, připili si a popřáli, stalo se něco naprosto neočekávaného. Indičtí muži začali tančit, křepčit a veselit se. Jako by někdo přepnul klíčkem. Vystačili si sami, i když byli rádi, že mohou vzít do kola i nějaké ženy. Tak si Iveta i zatančila. Veselí bylo bujaré a pozorovat křepčící mladíky jsme nakonec vydrželi až do dvou. Zase jeden nezapomenutelný Silvestr.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno nás v přesně domluvenou hodinu vyzvedává Dave s autem. Přejeme si úspěšný Nový rok, naložíme zavazadla a vyrážíme na dlouhou cestu do Džajpuru, hlavního města indického státu Rádžasthán. Určitě se ale nebudeme cestou nudit. Po cestě máme plánovanou zastávku ve Městě vítězství a vzhledem k tomu, že Dave z Džajpuru pochází, určitě se dozvíme spoustu zajímavostí. A pohledy z okna auta jsou stále více než zajímavé. Než jsme opustili Ágru, Dave udělal ještě jednu překvapivou zastávku. Zastavil na rušné ulici a vyběhl z auta. Za chvíli se vrátil s kyticí krásných růží a popřál Ivetě ještě jednou do Nového roku. Velmi milé a pozorné. Kolem desáté hodiny jsme dorazili k branám Fatehpur Sikri.
Fatehpur Sikri, jehož jméno znamená „Město vítězství“, je dnes spíše městem duchů. Opevněné město, vystavěné na skalnatém hřebenu vládcem Akbarem jakožto nové centrum Mughalského impéria, svému účelu sloužilo pouhých 14 let – od roku 1571 do roku 1585. Město trpělo nedostatkem vody a tak bylo krátce po smrti svého zakladatele opuštěno. Dodnes se ale velmi dobře zachovaly jednotlivé stavby, zařazené mezi světové dědictví UNESCO.
Dave nás poučit, jak se chovat, Jarda si ze šátku vyrobil sukni, zakoupili jsme bavlnky do modlitebny a vyrazili. Většina staveb je kolem velkého náměstí. Díky tomu, že jsme se zde pohybovali sami, měli jsme spoustu času na focení a prohlídku každého detailu. Budovy, postavené většinou z červeného pískovce, sloužily jako paláce vládce a jeho manželek, hospodářské zázemí či pokladnice. Před vstupem do modlitebny jsme byli vybaveni čepičkami a u východu jsme pak zavázali bavlnky a doufali, že se nám tajná přání vyplní.
Všechno jsme si důkladně prošli a prohlédli a pak pokračovali v naší cestě. Blížili jsme se k hranicím Rádžasthánu. Rádžasthán je rozlohou největší indický stát. Byl založen v roce 1727 mahárádžou Džaj Singhem II., který byl nejen velkým válečníkem, ale také významným matematikem a astronomem. Na hranicích byla další krátká přestávka, než Dave vyřídil celní procedury. Podle slov Dava, který nám celou cestu vyprávěl, je jeho stát i jedním z nejbohatších v Indii. Je pravda, že rozdíl za hranicemi jsme hned pocítili. Široká silnice, později i dálnice, uprostřed lemovaná květinovým porostem, kolem silnice znatelně čistěji. Charakterizovali jsme to srovnáním, jako když kdysi člověk přejel vlakem z Čech do Rakouska. Podél silnice mimo vesnice je celá řada řemeslníků. Jardova profese se nezapřela, všiml si, že téměř u každé chatrče stojí kompresor. Viděli jsme hodně velbloudů, kteří jsou speciálně v Rádžasthánu chováni jako pracovní síla. Zajímavé bylo, když jsme několik kilometrů míjeli samé keramické dílny po obou stranách silnice s úžasnými bílými keramickými výrobky všech velikostí. O kus dál byly zase samá zahradnictví a květinářství. Velmi zajímavá byla oblast, kde byla naleziště hlíny na cihly. Silnici lemovaly velké plochy, kde se sušily ručně vyrobené cihly a kolem dokola se tyčily komíny pecí na jejich pálení. Kolem poledne nám Dave zastavil v příjemné restauraci s venkovním sezením. Pochutnali jsme si moc a hurá dál. V projížděných vesnicích jsme opět zaznamenali značné množství odpadků. To nás přivedlo na to, že jsme po cestě vymýšleli podnikatelský záměr, jak uklidit Indii. Rozdat lidem pytle na odpadky, a kdyby za každý plný dostali pár „haléřů“, určitě by rádi uklízeli. Jenže jich je tolik, že i ty „haléře“ by indickou vládu brzy zruinovaly.
K večeru jsme dorazili do Džajpuru. Pulzující hlavní město Rádžasthánu nejvíce láká své návštěvníky svými dochovanými památkami uprostřed starého města. To je obehnáno mohutnými hradbami, které nechal natřít tehdejší mahárádža na červeno. I většina domů ve vnitřním městě je natřena na červeno. Při zapadajícím slunci však dostávají růžový nádech, a tak se Džajpuru přezdívá růžové město.
Projeli jsme kolem brány a hradeb „růžového města“ a Dave nás najisto zavezl do malé uličky k nenápadnému hotelu. Ten nás ale hned po vejití k recepci zcela uchvátil. Nádherné orientální vybavení interiéru, krásné malby na stěnách, luxusní lustry v lobby. Velmi mile nás překvapilo i vybavení pokoje. Postel s nebesy, nábytek z mahagonu a ve stejném duchu vybavená koupelna. V hotelové restauraci si dáme dobrou večeři, objednáme si na druhý den večer masáž v hotelovém studiu a pak už si užijeme horkou vanu a příjemný odpočinek po celodenní cestě autem.
Fotogalerii najdete zde:
Další den po snídani jsme před Palácem větrů, který je naším cílem až pro odpoledne, vyzvedli našeho průvodce pro dnešní den. Projeli jsme městem a vyjeli jednou z růžových bran ven. Cestou k impozantní pevnosti Amber Fort jsme viděli dlouhou zeď, táhnoucí se po okolních kopcích. Dozvěděli jsme se, že celou oblast kolem sídla bývalých vládců obklopovala zeď táhnoucí se desítky kilometrů kolem dokola. Trochu nám to připomnělo Velkou čínskou zeď. Amber je indické město asi 11km severovýchodně od Džajpuru a žije v něm přibližně 25 000 obyvatel. Býval samostatným městem, nyní ale spadá pod džajpurskou správu. Po pár kilometrech jsme dorazili k jezeru pod Starou pevnost, kde jsme se na louce postavili do fronty čekajících lidí. Nahoru do pevnosti se lze dostat pouze na hřbetu slona, jejichž proud neustále směřuje nahoru a dolů. Mnohem raději bychom šli nahoru po svých, ale bohužel. Vystáli jsme si asi hodinovou frontu, než na nás vyšel chudák slon. Díky zmatku, který způsobil náš průvodce s foťákem, jsme měli slony před námi hodně daleko, takže jsme alespoň mohli fotit monumentální památku samotnou. V pevnosti jsou překrásné romantické paláce ze 16. století a krásné zahrady. Do poloviny 18. století to bylo sídlo králů, než nechal král Saváí Džaj Singh II. postavit velkolepé město Džajpur. Celou pevnost jsme si prošli, pokochali se a udělali spoustu fotek. Od našeho průvodce jsme se toho moc nedozvěděli, řekl nám pár vět, ale jinak stále telefonoval. Dolů z pevnosti už jsme jeli autem, Dave na nás čekal kousek od východu. Pokračovali jsme zpět do „růžového“ města, a to do centra starého města, kde nás čekala prohlídka Městského paláce (City Palace), který je obehnán vysokou zdí a obklopen krásnými zahradami a nádvořími. Dave nás vysadil na začátku centra. Prošli jsme se po nábřeží jezera s hezký klášterem uprostřed, nechali velmi šikovnou holčičku, aby nás obehrála o pár drobných a cestou k paláci navštívili ještě místní dílnu na výrobu koberců. Po prohlídce Městského paláce nás Dave zavezl do jedné z místních restaurací, kde jsme si opět pochutnali na výborných jídlech. K obědu nám zatancoval malý chlapec, kterého hudebně doprovázel jeho otec. V restauraci bylo skoro plno, takže si několik drobných vydělal.
Po obědě vedla naše cesta pěšky k Paláci větrů (Hawa Mahal), ve kterém je 953 oken a je opravdu unikátní městskou stavbou. Díky tomu, že je Palác větrů cílem většiny turistů, setkali jsme se zde s tradičními indickými cvičiteli kober. Samozřejmě za úplatu. Poslední japurskou památkou, kterou jsme navštívili, byla jedinečná astronomická observatoř Džantar Mantar (Jantar Mantar) s monolitickými stavbami, které určují přesné polohy hvězd a planet. Tato observatoř z 18. století patřila k technickým zázrakům své doby. Úžasná záležitost. Pozoruhodné je, že i bez dalekohledů a jiných přístrojů, které se v té době začaly používat v Evropě, tato observatoř poskytovala podrobné a poměrně přesné informace o nebeských tělesech. Observatoř nechal postavit rádžpútský vládce mahárádža Savaj Džaj Sinh II. roku 1710. Nejdůležitějším přístrojem, který nechal Džaj Sinh postavit, je Samrat jantra neboli Nejvyšší přístroj. Jsou to vlastně sluneční hodiny. Skládají se z obrovského zděného trojúhelníku o výšce 21,3 metru a základně 34,6 metru. Trojúhelník je široký 3,2 metru a jeho přepona měří 39 metrů. Je souběžná se zemskou osou a ukazuje směrem k severnímu nebeskému pólu. Na každé straně trojúhelníku neboli gnómu je kvadrant, tedy čtvrtkruh, na němž jsou vyznačeny hodiny, minuty a vteřiny. Jednoduché sluneční hodiny se používaly po staletí, ale Džaj Sinh z této pomůcky k určování času udělal přesný přístroj k měření úhlových vzdáleností a jiných souřadnic nebeských těles.
Další tři stavby této observatoře jsou Rama, Džajaprakaš a Misra jantra. Byly důmyslně postaveny tak, aby se jejich pomocí dala měřit úhlová vzdálenost, výška a azimut slunce a hvězd. Misra jantra dokonce ukazovala, kdy je poledne v různých městech po celém světě. Většinu informací jsme se opět dozvěděli spíše z našeho písemného průvodce, než od toho živého. Byl to takový ňouma, který se staral hlavně o svůj mobil. Vrcholem bylo, že cestou z pevnosti v autě usnul, místo toho, aby nás zahrnul informacemi o Japuru. Proto jsme se s ním, i na radu Dava, odpoledne jenom stroze rozloučili, i když čekal s nataženou rukou. Na jeho překvapený dotaz, zda jsme s jeho službami nebyli spokojeni, jsme odpověděli, že opravdu nebyli. Ale věděli jsme, že Dave nám večer toho o svém městě poví hodně. Slíbil nám již dříve, že nás vezme do restaurace ke svému známému, kde budeme moci ochutnat indické víno a my ho pozvali, aby povečeřel s námi. Ale večeru ještě předcházela návštěva dílny, kde brousili drahé kameny, a hlavně, úžasný relax při masáži v krásném a příjemném studiu v rámci našeho hotelu. Zrelaxovali jsme se po celodenním náročném programu a vyrazili na večeři. Jídlo opět excelentní, příjemné povídání s Davem, tradiční taneční vystoupení, do kterého se zapojil i Jarda a došlo i na víno. Ochutnali jsme Sauvignon blanc indické produkce. Spíše než chuť byla zajímavá cena – lahev o obsahu 375 ml vyšla na naše kolem 700,- Kč.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno nás Dave vyzvedl opět v hotelu a vyrazili jsme na cestu do hlavního města Dillí. Po dálnici do Dillí nás míjely stále stejné obrázky, chvíli se po obou stranách sušily vyskládané cihly a kolem se tyčily rozeseté komíny, po nějaké době jsme jeli kolem desítek prodejců bílých soch a zahradních dekorací. Indická metropole má na délku i na šířku 50 km. Na blízkost města nás nejdříve upozornily rozsáhlé průmyslové oblasti a moderní předměstí. Představa, že v jednom městě žije téměř tolik obyvatel jako má celá naše republika, nás dostávala již dlouho. A informace od Dava, že zde jezdí jeden milion aut, to ještě umocnila. V rámci Dillí se nachází i hlavní město Nové Dillí, které je neoddělitelnou součástí města a sídlem federálních vládních orgánů. Sem vedla naše první cesta. Dave nás provezl po širokých bulvárech až k vládní čtvrti, kde jsme si prohlédli vládní budovy. V této čtvrti jsou velké výstavní vily, široké silnice a další moderní stavby. Když jsme již byli v těchto končinách, Dave nás zavezl k rezidenci indické ikony, kterou je Mahatma Gandhi. Zde trávil poslední dny svého života, zde šel do zahrady ke své poslední modlitbě. Prošli jsme si cestu s historií života Gandhiho a bylo to opravdu zajímavé. U vily je umístěn také gong světového míru a byli jsme moc rádi, když jsme tam našli i naši vlaječku. Dave nás poté zavezl k rozsáhlému parku, kde je uprostřed umístěna hrobka Mahatma Gandhiho. Obrovská plocha parku nás opravdu překvapila. Že dokáží v rámci piety udržet volnou takovou plochu ve městě, kde vychází hustota zalidnění na 9 294 lidí na km2. Cestou jsme se ještě stavili na oběd a u obchodníků s látkami a oděvy. Klárka si totiž přála sárí, a tak jsme jí z nepřeberného množství jedno vybrali. Bylo fajn, že nás ho naučili oblékat. I když ho asi doma Klárka nosit nebude, je to 6 metrů nádherné látky, ze které jde leccos případně ušít.
Pak už nás Dave dovezl do hotelu. Museli jsme se rozloučit, protože mu zemřel tchán a měl povinnosti doma. Prý pro nás další den přijede někdo jiný. Škoda, bylo to s ním moc fajn. Hotel v Dillí byl asi nejhorší z těch, kde jsme pobývali. Ale teplá voda tekla a čisto také bylo. Jednu velkou výhodu ale hotel měl. Byl umístěn ob dvě ulice od vyhlášeného večerního trhu Dillí Haat. To byl teda zážitek. Nepřeberné množství zboží a lidí a nad tím neskutečná změť drátů. Nechápali jsme, jak se v tom někdo vyzná, ale osvětlení stánků i ulice v pohodě fungovalo.
Druhý den ráno jsme si sbalili věci a nechali kufry na recepci. Dopoledne nás ještě čekalo Staré Dillí a další památky. Jaké bylo naše překvapení, když pro nás opět přijel Dave. Chtěl s námi strávit i poslední den a doma si to nějak zařídil. Moc nás to potěšilo. Do hotelu dorazil i dnešní průvodce, a tak jsme mohli vyrazit za posledním indickým poznáním. První cesta vedla do Červené pevnosti (Red Fort). Iveta se musela zahalit do půjčeného hábitu a pak jsme se prošli po obrovském nádvoří i okolními průchozími sály. Název Červená pevnost je odpovídající, vše je postaveno z červených cihel. Úžasná stavba. Cestou do Starého Dillí jsme se ještě zastavili v mešitě Džamá Masdžid, která je jednou z největších v Asii. Uvnitř se nesmělo fotit, ale tajně jsme něco zachytili. Větším zážitkem však byly spíše chvíle před vlastní návštěvou mešity. Zavedli nás do objektu vedle ní, zde jsme se museli vyzout a vzít si šátek na hlavu, pak po chodníku a špinavém koberci bosky přejít ke schodům do mešity, projít přes bazének s vodou a pak po schodech dovnitř. Docela šokující bylo, že někteří věřící vodu, kudy všichni musí projít, pili. Po návštěvě mešity jsme zamířili do starého města. Před jeho „branami“ nás Dave vysadil a my si s naším průvodcem přesedli do rikši a vnořili se do úzkých uliček Starého Dillí. Zavezli nás do čtvrti, kde se prodává koření. Na jedné široké ulici jsou krámky a prodejci s kořením jeden vedle druhého a uprostřed ulice jsou velké zásoby koření v pytlích. Všude neskutečná směs vůní a přehlídka koření, na které si člověk jenom vzpomene. Opravdu zážitek. Ven ze Starého města jsme pak šli pěšky kolem obrovských tržnic a spletí aut, povozů, mopedů, rikš a krav. Iveta se bála přejít, tak zavřela oči a Jarda ji kličkujíc přes ulici převedl. Náš průvodce nám u pouličního prodavače koupil mandarinky (ty se loupou, tak jsme každý jednu riskli) a když jsme nevěděli, kam se slupkami, vzal je od nás a zahodil přímo na chodník. Pak tu nemají mít takový nepořádek, což je hodně mírné slovo. Setkali jsme se s naším Davem, rozloučili se s průvodcem a jeli do hotelu pro zavazadla. Už byl čas jet na letiště. Cestou jsme si ještě popovídali o nebezpečném cestování do Kašmíru a horských oblastí, které by nás lákalo a už nás Dave vysazuje u letištního terminálu. Rozloučili jsme se s ním opravdu srdečně, dali mu tučný bakšiš, který si za čas s námi zasloužil, a zamířili k odbavení. S Davem jsme stále v kontaktu a dodnes si píšeme. Pokud by někdo zamířil do Indie, dejte nám vědět a my Vás s Davem spojíme a máte o kupu starostí méně. On vše zařídí a bude s Vámi cestovat.
Fotogalerii najdete zde:
Odbavení v Dillí proběhlo bez problémů a nás čekal přelet do Dubaje, kde jsme měli stop-over. Původně jsme uvažovali alespoň o 3 dnech, ale v „tříkrálové“ době nebyly volné letenky. Takže nás čekal v tomto vele moderním městě den a půl. Taxi nás z letiště dovezlo k našemu hotelu, a protože už byl večer, šli jsme se jen projít po okolí a zjistit, kde je nejbližší stanice metra. Díky hotelovým prospektům jsme si naplánovali celý den. Již z Čech jsme měli na odpoledne zajištěné vstupenky na nejvyšší věž světa BurjKhalifa a na večerní projížďku lodí po jezeře se zpívající fontánou. Takže jsme ráno metrem dojeli do centra k největšímu obchodnímu centru Dubaj Mall a zde nasedli na vyhlídkový autobus Hop on - Hop off a zakoupili jízdenky na dvě trasy, díky kterým jsme objeli a viděli z Dubaje to nejdůležitější. U pláží jsme vystoupili, prošli se ke známé „plachetnici“ a pak jeli dál na umělý poloostrov ve tvaru palmy (jen zdola to vůbec není poznat). Když jsme si vše projeli a vyfotili, vrátili jsme se do obchodního centra a celé si ho prošli. Kromě obchodů, která nás až tak nezajímaly, tu mají obrovské akvárium, kluziště, vodopády atd. Je tu spousta turistů, a Evropanů, kteří v Dubaji žijí, ale i velké množství místních. Bylo zajímavé pozorovat celé arabské rodiny. Chlap v bílém hábitu vpředu a za ním 2 – 6 žen zahalených v černém s dětmi. A pak už hurá na věž. Využití budovy je smíšené. 37 pater zabírá Armani Hotel, první svého druhu, v 63 patrech je celkem 700 luxusních bytů, zbytek budovy patří kancelářím a technologickým prostorům. Vyhlídková plošina pro návštěvníky je na 124. patře, vrchol budovy slouží telekomunikacím. Na 78. patře je položen plavecký bazén. Díky zajištěným vstupenkám jsme nemuseli stát dlouhou frontu a šli rovnou k výtahu. Ve 456 metrech jsme byli za pár vteřin a ani člověk nepocítil, že jede. Výhledy úžasné! Zažili jsme nahoře západ slunce a byl to opravdu zážitek. Po návratu dolů do obchodního centra jsme si zašli na večeři k Japoncům. Kromě české jsou zde snad všechny kuchyně světa. Večer jsme se ještě projeli po jezeře mezi Burj Khalifou a hotelem, který pár dnů před tím vyhořel. Den byl nabitý, Dubaj jsme viděli a stačilo. Zajímavé, ale není to zrovna náš šálek kávy.
16.01.2018 12:07:04
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one