Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Německo - Garmisch Partenkirchen

Německo - Garmisch Partenkirchen - obrázek

Německo - Garmisch Partenkirchen - obrázek

I když jsme v prvních májových dnech udělali definitivní tečku za zimní (tedy teď už spíše jarní) lyžařskou sezónou, vypravili jsme se o dalším prodlouženém víkendu, světe div se, opět do hor. Ale opravdu již se záměrem naplnit víkend pěší a cykloturistikou. Lyže vystřídala v garáži kola, zimní věci poněkud lehčí oblečení a po trochu hektickém třídením pracovním týdnu jsme mohli vyrazit.

Fotografie z této akce naleznete tady:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/nemecko-garmisch-partenkirchen.html

Díky pracovním povinnostem vyrážíme ve středu poněkud později, ale do Garmisch-Partenkirchenu, kam máme namířeno, to není až tak daleko a cestu už známe téměř zpaměti. S našimi novými parťáky, Petrem a Dášou (konečně jsme se sešli na společném termínu), máme sraz na nám již známém stellplatzu přímo v Garmischi, tedy nad městem u lanovky na kopec Wank. Cesta ubíhá dobře, ze SMS víme, že kolegové jsou tak hodinku za námi. V pozdním večeru se spícími dětmi dojedeme v pohodě na místo, najdeme dvě skuliny na rovince mezi již parkujícími obytňáky a chvíli vyčkáme na příjezd druhé posádky. Rychlé přivítání, představení se (konečně se poznáváme osobně), uložení dětí a pak alespoň krátké společné posezení s probráním programu na další dny.

Ráno, po příjemném probuzení do slunečného dne, zaplatíme za stání, Jarda si trochu „zašprechtí“ s majitelem, který si ho kupodivu pamatuje z minula (a to jsme fakt jen krátce přespali) a jako příjemný bonus dostaneme k účtu za místo i tzv. Gästekarte, na kterou můžeme v GAPA uplatnit řadu slev. Nejvíce nás zaujala, a to hlavně děti, informace o volném vstupu do bazénu.

A již startujeme auta a přejíždíme podle informací z internetu na parkoviště u olympijského stadionu a známých skokanských můstků. Odtud je značená turistická cesta k prvnímu našemu cíli – Partnachklammu (skalní soutěsce). Po krátké procházce jsme dorazili ke vstupu do soutěsky, uplatnili slevu na návštěvní kartu (2 dospělí, 2 děti – 5,- Eur) a hurá podél řeky mezi skaliska. Po pár krocích už se nestačíme divit, kde se najednou nad řekou vzaly tak vysoké stěny. Soutěska je opravdu úchvatná, hlavně padající vodopády shora nebo tryskající přímo ze skály. Turistická cesta pokračuje dál i za soutěskou směrem k podhůří Zugspitze. Počasí jsme měli úžasné, děti neremcaly (konečně měli k sobě vrstevníky – Ondra Vaška a Klárka Péťu), šlapalo to skoro samo, takže pokračování v cestě jakoby vyplynulo samo. Za nějakou chvíli Klárka zjistila, že postrádá kšiltovku. Smůla, zamrzí to, ale ztráta není zas tak hrozná. U krásného kamene nad řekou při odpočívce zapózujeme pro fotoaparát a zase hurá po mostě přes řeku dál a dál. Procházka se nám trochu protáhla a děti již přeci jenom vyžadují odpočinek. Zakotvíme u krásné horské chalupy ve stínu pod rozložitým stromem a protože už je po poledni, dojíme poslední sušenky a ovoce (šli jsme jen na „krátky“ dopolední výlet). Klárka najednou zjistí, že postrádá batoh. S největší pravděpodobností zůstal u místa, kde jsme se hromadně fotili. Turisty se to tu nehemží, tak věříme, že ho tam při zpáteční cestě zase najdeme. Ondra se ale rozhodl vrátit hned, prý tam na nás počká. Nechtěli jsme ho nechat samotného, tak jsme se s Dášou vydaly za ním a zbytek děcek s námi. Jarda s Petrem šli ještě po cestě kus dál, ale moc dlouho jsme na ně nečekali. Batoh byl stále na místě, po chvíli slunění dorazili otcové se slovy: „Musíme sem v létě, až nebude sníh a dojdeme až na Zugspitze“ a otočili jsme na zpáteční cestu. Tentokrát jsme nešli soutězkou, ale oklikou k mostu nad soutěskou. Dole dáme vzhledem k pokročilé hodině lehké občerstvení, špek, čerstvé podmáslí a zmrzlinu, cestou se přes olympijský stadion seznámíme s historií zimní olympiády v roce 1936, obdivujeme můstky a už se těšíme na relax do bazénu.

Alpspitz-Wellenbad neměl chybu. Že máme vstup zadarmo už jsme věděli, ale ne, na jak dlouho. Hodinu nebo dvě? Odpověď paní u pokladny nás překvapila a opravdu potěšila. Prý „otevřeno máme do 21 hodin“. A už jsme řádili ve vlnách, na tobogánech a vyhřívali se v relaxačním bazénu pod tryskami. Protože už se večer nachýlil, padlo rozhodnutí vrátit se zpět na osvědčené přenocování. Přeci nebudeme večer někde improvizovat s hledáním místa na stání, když zítřejší program je opět v rámci GAPa. Pan majitel byl evidentně rád, mile nás přivítal a hned nám objednal čerstvé housky a preclíky na ráno. Servis tu prostě nemá chybu.

Ráno se jsme se probudili opět do slunného a azurového dne. Na plánu byl výlet na Zugspitze, tak snad nám to konečně vyjde (už jsme se tam chystali asi 4 x, ale vždycky bylo ošklivě). V 8 hod. jsme si došli pro pečivo, v klidu se nasnídali, zabalili batohy (i když bylo krásně, teplé oblečení se na vrcholu jistě bude hodit) a vyrazili směr Eibsee. Z průvodců jsme věděli, že je to jeden z výchozích bodů na dosažení vrcholu s velkým parkovištěm, což potřebujeme pro své „mazlíčky“. Dosažení vrcholu zní velmi honosně, takže raději zcela prozaicky. Zakoupili jsme jízdenky a mohli si vybrat buď lanovku nebo zubačku (rodinná jízdenka – 2 dospělí, 2 děti – 45,- Eur). Vzhledem k tomu, že lanovka jela dřív, bylo rozhodování snadné. Zážitkem je hlavně jízda z mezistanice podél horské stěny do vrcholové stanice. A už jsme na nejvyšším bodě Německa – 2 962 m. Počasí je vskutku úplně pohádkové a viditelnost výborná. Ten rozhled kolem dokola! Byl vidět dokonce masiv Selly v Itálii. Pokochali jsme se pohledy na nádherné pohoří Alp, udělali spoustu fotek a dali si na terase místní restaurace nezbytné kafíčko a horkou čokoládu. Pak už naše kroky směřovaly k lanovce, která nás svezla do lyžařského areálu pod Zugspitze, kde má horní stanici vláček „zubačka“. I tato cesta pro nás byla zážitek, jede se docela dlouho tunelem. Dole jsme rychle uvařili něco k obědu, vyndali kola, převlékli se do cyklistikého a už se těšili na jízdu kolem jezera Eibsee, které shora vypadalo se svými ostrůvky a nádherně zelenomodrou vodou jako Maledivy v malém. Cesta kolem jezera je opravdu moc pěkná, stále se nabízejí nové a nové úchvatné pohledy na zasněžené vrcholky nad bujícím zeleným porostem. Přestože jsme plánovali jet ještě kousek dál podél řeky, v Obergreinau otáčíme směrem k autům, protože Klárku bolí koleno. Strejda Petr se ukázal jako zkušený felčar, vytáhl slivovici a tímto zázračným lektvarem koleno namazal. Zpáteční cesta ale byla jeden velký kopec, takže jsme s Klárkou jeli hodně pomalu, po chvíli už kola jen tlačili. V půli kopce jsme zjistili, že Petr je nejen samaritán, ale i obrovský obětavec. V ústrety nám najednou jela povědomá malá Adrie. Zatímco my byli v polovině, Petr vymakal pro auto a přijel pro nás. Do auta jsme mu posadili jen Klárku a kopec si pěkně vyšlápli. Stálo to za to. Po návratu se Petr přiznal, že už ráno, když jsme to jeli autem, si říkal, že by tenhle kopec na kole tedy jet nechtěl (na značce dolů bylo 14 %). Holt jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. U kafe při zaslouženém odpočinku u aut opět diskutujeme o místě na spaní. Padá jednoznačné rozhodnutí k návratu na stellplatz na Wanku. Tam budeme mít klid na grilování, děti prostor na badmington a jiné hry, prostě taková jistota a rutina. Po zaparkování jdeme zaplatit, tentokrát již rovnou na dvě noci. Pan majitel z nás má upřímnou radost a hned se ptá, zda jsme již večeřeli. A hned následuje nabídka – v pátek pořádá totiž v restauraci grilování s živou muzikou, takže nás tímto zve. A podmínky? Excelentní. Na osobu 9,90 Eur, co sníme, sníme a jednu noc parkování nám dá gratis. Lepší večer jsme si ani nemohli přát. Jídlo vynikající (klobásky, kotlety, bůček, saláty) a bez práce. To se nám pak spalo.

V sobotu byla na plánu další soutěska – Höllentalklamm. Sluníčko se na nás opět smálo již od rána. Vzhledem k tomu, že již bylo jasné, že tu ještě jednu noc přespíme, naskládali jsme se všichni do našeho auta a druhé nechali na místě. Přejeli jsme na parkoviště k vesničce Hammersbach (GPS – N 47o 28´ 08“ / E 11o 02´ 24“) a vydali se značenou turistickou cestou ke vstupní chatě (Klammeingangshütte). Stoupání bylo od začátku docela výrazné, ale šli jsme lesem, kde byly popsané různé zajímavosti („kouzelný les“, lesní buben, domeček pro trpaslíky, zajímavé stromy, umělé překážky atd.), cesta ubíhala dobře a děti se výborně zabavily. Po necelých 2 hodinách jsme konečně dorazili ke vchodu do soutěsky (už tady bylo jasné, že se původně dopolední procházka opět trochu protáhne). Soutěska je opravdu nádherná. Hned na začátku jsme pochopili, proč v průvodci doporučují mít nepromokavé oblečení, i když neprší. V téhle soutěsce totiž prší asi pořád. Stále se odněkud shora valí menší či větší vodopády, voda teče i v osvětlených tunelech, kterými tu cesta často prochází. Zpočátku jsme si mohli vždy vybrat, zda jít venkem či tunelem, v horní části soutěsky už to ale bylo jednoznačné. Venkovní cesty byly zavaleny sněhem. Soutěskou se prochází cca. 45 min. a je to opravdu zážitek. Úžasný pohled je v horní části na železný most, přecházející přes soutěsku ve výšce 73 metrů. U rozvalin betonových žlabů po bývalé elektrárně se rozhodujeme jít ještě kus dál směrem k horským štítům, a to k další inzerované chatě (Höllentalangerhütte). Děti sice už remcají, ale přehlasovali jsme je. Společně se zabaví a vzhledem k tomu, že další cesta jde už sněhem, tak je o zábavu zase postaráno. Bohužel chata byla zavřená, což morálce nepřidalo. Proto jsme se rozhodli zpestřit zpáteční cestu docela „vzdušnou“ stezkou nad soutěskou. Cestou jsme se dohodli s dětmi a našimi parťáky (kteří už jsou ostřílení), že někdy společně zkusíme nějakou horskou zajištěnou cestu (ferratu). Cesta nás po chvíli odvedla od soutěsky docela daleko, takže se párkrát radíme s mapou. Ale jdeme dobře a vychutnáváme si úžasná panoramata. Zelené louky s pasoucími se krávami a nad tím čnící horské zasněžené vrcholky. No prostě kýčovité Švýcarsko a za bukem. Protože jsme došli k ceduli Höllentalalm, což je v překladu kopec a my opravdu stále stoupali a potřebujeme se dostat zpět k soutěsce, je celkem jasné, že půjdeme dolů. Směrovka nás poslala směrem k železnému mostu přes soutěsku, takže hurá. Už se těšíme na fotky z výšky. K mostu nás přivedla lesní stezka s docela příkrými serpentinami, ve kterých jsme obdivovali práci s moderní i klasickou cestářskou technikou při zpevňování cesty. Opravdu příkladné. Něco pózování na mostě, hloubka je opravdu až strašidelná, a za „chvíli“ scházíme starou dopravní cestou po úbočí, kudy se dopravovala cínová ruda z dolů nad soutěskou, k jejímu ústí. Do Hammersbachu k autu jsme šli údolím podél říčky, která ze soutěsky vytéká. K autu dojdeme opět v pokročilé odpolední hodině a krátkým pohledem na znavené děti usoudíme, že jakýkoliv další aktivní program padá. Takže zpátky na Wank a do sprch (1,- Eur/6 min.). Ještě opravdu není ale tak pozdě, tak se nechceme smířit s tím, že bychom zbývající čas jen tak probincali. Dospěláci se tedy trochu hodí do gala a vyrazí procházkou do starého Garmische (děti už jsme nepřesvědčili). Moc pěkné, jeden malovaný a vyřezávaný dům hezčí než druhý. Příjemný relax. Při návratu přišla Jardovi SMS od Venci s Pavlínou, že chtějí při návratu z Itálie přespat někde u GAPa. Tak jsme je pozvali k „nám“. Místní štamgasti se nestačili divit, když večer najela kolona 5 českých obytňáků, umě zaparkovala a v zápětí vytvořila na konci parkoviště řadu stolů a sezení s grilem. Prostě česká soudržnost „zápaďákům“ chybí. Popovídali jsme si, jak bylo na Gardě a jak v GAPa a hurá na kutě.

Nedělní program byl celkem daný. K dispozici máme jen dopoledne, počasí se podle předpovědi trochu zatáhlo, ale hlavně, jakýkoliv návrh na aktivní program byl dětmi (všemi čtyřmi) okamžitě zamítnut. Jednoznačně jsme se chtěli podívat na Wank, když už pod ním několik dní stojíme. Otázka byla, jak. Zda na kole nebo celé pěšky nebo nahoru lanovkou a dolů pěšky, zkoušeli jsme také nahoru lanovkou a alespoň do mezistanice pěšky. Jak myslíte, že to dopadlo. K radosti našich ratolestí nahoru a dolů celé lanovkou. Výhled z Wanku je moc pěkný, GAPa má člověk jako na dlani a Zugspitze s dalšími vrcholy přímo naproti. Jen my to už měli v mrakách, ale i tak pěkné.

Po návratu dolů jsme uvařili oběd, zrelaxovali při kávě a již zase při sluníčku před cestou, děti si ještě společně zahrály a pak už rozloučení a cesta zpátky domů.

Co říci závěrem? Ke Garmisch-Partenkirchenu jsme se již dlouho chystali, projíždíme tudy docela často. Byli jsme mile překvapeni, kolik rozmanitých možností s krásnou přírodou se skrývá na tak malém prostoru. Je to ideální místo na aktivní strávení prodlouženého víkendu. Určitě se sem ještě vrátíme, až nebude tolik sněhu.


17.05.2008 08:58:05
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one