Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Řecko 2005 - obrázek

Řecko 2005 - obrázek

Děti dostávají vysvědčení a my můžeme konečně vyrazit na dlouho očekávanou cestu do Řecka. Auto je připraveno, prakticky vše naloženo, a tak není problém vyrazit. První problém nastává v Praze. Ve vysílačce slyšíme, že je totálně neprůjezdná, následně to potvrdí také hlášení v rádiu. Rychle vymyslet možný objezd a nacvakat do na navigace - bereme to přes Smíchov, okolo vody a pak nahoru na Pankrác, zadem na dálnici a vychází to. Krátká zastávka v Ostrovačicích u Franty a Věry - měli jet s námi, nakonec to díky zdravotním problémům vzdávají.

 

Po pár minutách jsme na hranicích Slovenska a pak už cesta ubíhá bez problémů. Dnes chceme d ojet minimálně na jih Maďarska s cílem následně Srbsko a Bulharsko přejet za dne. Doháníme noční jízdou zpoždění a když vidíme ve 2 ráno hezké parkoviště, zastavujeme s tím, že to máme jen kousek na hranice do Srbska. Průjezd hranicemi do Srbska nebyl problém a za chvíli již brzy ráno ukrajujeme první kilometry v této, pro nás dost rozporuplné zemi. Cesta není problém, jenom je tu asi nejdražší dálnice na světě. Poplatky za obytné auto jsou opravdu dost vysoké a myslím, že ani neodpovídají stavu dálnice a ujeté trase ( cena se počítá podle výšky vozidla ). Ale co se dá dělat. Absolvovali jsme krásný průjezd kaňonem s řadou tunelů a již se těšíme, že za chv&iacut e;li budeme na hranicích s Bulharskem. Následuje ale překakvapení, provizorní objížďka horami. Dlouhá asi tak 40 km a místy je to pro kamiony a obytná auta dost náročné. Celá trasa je jednosměrná. Je ale na co koukat, hliněné domky, ve kterých ještě dnes žijí lidé, jsou opravdu dostatečným zážitkem a i děti najednou mění hodnoty. Pro celou kolonu je vysvobozením návrat na normální silnici. Postupně okolo nás jede hodně aut s německou, francouzskou nebo rakouskou značkou a my si libujeme, kolik nás do Řecka jede. Až na hranicících Bulharska jsme zjistili, že to jsou všechno Turci jedoucí z těchto zemí na prázniny domů. Je to také docela síla na hranicích, ty jsou beznadějně na dvě hodiny pro nás neprůjez dné. Následuje ostříkání desinfekcí za úplatu (do dnešního dne se nám to nepodařilo smýt). Pak postupně prostrkání přes jednotlivé kontroly a jsme v Bulharsku. Naše radost ale netrvá dlouho, pár kilometrů za hranicemi zastavuje policie provoz a nikdo neví, co se děje. Ze zadních pozic se to snaží Turci ucpat, policie je ale nekompromisní a za nějaký čas dopravu po průchodu pohřebního průvodu opět pouští. To jsou ale již asi tak 4 hodiny odpoledne a nám je jasné, že pojedeme přesně tak, jak jsme nechtěli - v noci. Za „chvíli“ dojedeme do Sofie, je pátek odpoledne ( díky postupným zdržením jsme se trefili akorát ) s tím, že se postupně prostrkáme až na výjezd ven z města. Iveta raději z důvodu bezpečnosti po několika záběrech kamerou upouští od focení cikánského tábora na pravé straně - jak krásný začátek příjezdu do hlavního města. Postupně si zvykáme na to, že v protisměru jezdí cyklisté, občas nějaké auto apod. Po setmění ale Jarda dost špatně snáší to, že se najednou vynoří někdo na neosvětlené motorce, převádí dobytek přes cestu apod. Na druhou stranu je jasné, že jsme na Balkáně a musíme s takoými věcmi počítat. Průjezd je bez problémů a my dorážíme na hranice Řecka. Je tma a při příjezdu nás kolega z Polska upozorní, že neprojedeme hranicí, následně nám to sdělí také celníci. My se musíme smát, celnice je postavema tak, že obytná auta nemají nárok a musí čekat ve frontě pro autobusy. Za čas to ale pochopili a uvolnili nám průjezd a nemuseli jsme čekat na odbavení několika autobusů.


Trasa byla: Praha-Brno-Bratislava-Budapešť-Bělehrad-Sofia-směr Soluň. Hodně lidí strašilo, že je to nebezpečné atd. My jsem neměli vůbec pocit nějakého problému, jeli jsme sami, na začátku s kamionem z Čech. Za Sofií již prakticky žádní turisté nejeli a jediný problém byly díry ve tmě a neovětlená auta a motorky. I proto doporučujeme cestovat ve dne. Další věcí, na kterou je třeba dávat pozor, je měření rychlosti. Zejména v Srbsku bylo nadměrné množství policistů a skutečně měří velmi dobře. Je ale pravda, že protijedoucí auta nás vždy na jejich přítomnost upozornila a na dálnici naše rychlost nebyla problém. Někollikrát jsme měli ale na mále. Poslední upzornění si zaslouží poplatky za dálnici v Srbsku-jsou opravdu velmi vysoké, pro nás přes 50,-Euro. To je dost silné kafe. Následuje noční příjezd do Asprovaldy. Bez problémů najdeme místo na stání podle osvědčené knihy Stlellplatze in Griechenland. Ve 3 ráno ale brzo pochopíme, že díky místní diskotéce to ale zas taková výhra nebyla. Možná i proto tady stojí jen jeden karavan z Polska, další den přííždí ještě jeden z Rakouska. Toto místo je poměrně hlučné, s pěknou písečnou pláží, dokonce i se sprchami se sladkou vodou. Do města je to jen asi 3 minuty, a tak je vhodné pro nákupy, na návštěvy restaurací apod. Je rozhodnuto, že jeden den pobudeme tady, děti se těší na písečnou pláž a my si alespoň oraz&iacute ;me po delší cestě. I tak ale odpoledne vyrážíme na nedaleké Amfipoli. Není to daleko a tak počítáme s tím, že se sem opět vrátíme. V Amfipoli jou vykopávky antického města a muzeum. Vykopávky nejsou moc zachovalé, je to prakticky jen zbytek viditelných základů a kousek zdi. Shora je ale velmi hezký pohled na deltu řeky a do údolí. Muzeum je bohužel zavřené, a tak se ještě jedeme podívat na nedalekého a známého Amfipolského lva. Je to krásná socha z mramoru u řeky ze 4. století př. Kr. Na své stáří je velmi zachovalá. Večer dáme večeři v restauraci a Iveta také vyráží s dětmi na nákupy. Jsme příjemně překvapeni místními cenami, kdy za běžné jídlo js ou ceny tak okolo 5-6,-Eur, za mořské plody a velké ryby okolo 10. To je v EU docela nezvyklé a takovéto ceny jsou prakticky po celou dobu našeho putování v Řecku. Celou noc nás opět budí diskotéka a tentokrát vydrželi hrát až do rána. My to v 6 už nevydržíme a vyrážíme na další cestu...muzika stále hraje na plné obrátky, je neděle a my jsme při jízde okolo překvapeni množstvím lidí na ní. Naše další cesta vede do Ouranopoli, k bájné hoře Athos. Je to jeden z naších top cílů, které prostě chceme vidět a nesmíme vynechat. Jedeme přes Stavros, Olimbias a tady vidíme některá pěkná místa na možné parkování při cestě zpátky. Projedeme Stratoni a na vyhlídc e nad ní se na chvíli zastavíme. Je tu nádherný výhled na celou zátoku, vesnici dole a také je tu možnost natankovat pitnou vodu ( nutná hadice tak 10 m ). Následně dojíždíme do Ouranopoli. Jsme připraveni na dvě varianty prohlídky poloostrova. Na místě se rozhodujeme, že nepojedeme naším člunem a že bude lepší využít výletní loď. Cena za rodinu 56,-EUR. Loď jezdí každý den v 10,30 a 13,30 z přístavu u věže. Výlet je opravdu úchvatný a je nám líto, že nemůžeme poloostrov navštívit. Je jasné, že se sem budeme chtít ale ještě někdy vrátit. Jinak ve městečku je také řada příjemných restaurací a všude je příjemné posezení. Kupujeme ještě nějak&eacu te; knihy v češtině, kterých tady mají slušnou nabídku, a ne jenom o hoře Athos. Na Athosu žije asi 2000 mnichů v řadě klášterů a pousteven. Ty byly zakládány již v 10. století a zvláštností je, že sem nesmí žádné ženské bytosti (ani zvířata ženského pohlaví). Tato část země má vlastní samosprávu a je to úžasný kus země. Hora Athos je vysoká 2033 metrů a je impozantní pohled na to, jak se zvedá z moře. Vršek je prakticky skoro stále v mracích. V Ouranopoli je jistě zajímavá bývalá strážní věž, která sloužila pro obranu


majetku klášterů. Je z ní krásný výhled po okolí a na přilehlé ostrůvky. Kousek odtud se nalézá také nejmenší obydlený ostrov Řecka Amoliani. Na něj se můžete dostat čluny z přístaviště, jsou tu krásné pláže, o víkendu ale dost plné. Na výlet okolo ostrova Athos se dá vyjet také z přístavu Ormos Panagias. Ještě odpoldne pokračujeme dále po pobřeží na Sithonii, kde chceme pobýt několik dní a také se potápět ve známém středisku potápění v Kalamitsi. Cestou ale plánujeme ještě jednu zastávku na nejhezčím místě pro obytná auta na Chlakidiki, několik kilometrů před Sarti. Bohužel toto místo již nefunguje, je zde cedule se zákazem kempován&iacut e; a nedá se kvůli příkopu ani dostat autem k pláži. Asi díky mkajiteli pozemku, který si zde postavil velký dům. Pokračujeme tedy dále, podle knihy nacházíme další místo u Sarti. Asi jsme ale špatně odbočili, po chvíli se dostávámeme do míst, kde to prostě dále nejde a nezbývá než vymyslet řešení, jak z toho ven. Nakonec se nám podaří o kousek dále otočit a projet po krkolomné cestě zpátky na hlavní, vrátíme se k odbočkám do kempů a tady nacházíme pohádkové místo ( popis míst bude samostatně ) na skále nad malými plážičkami asi tak 10 metrů od vody. Místo je to krásné, jen pro jedno obytné auto. Přece jen jsme ale trochu nejistí díky tomu , že jsme vidět z širokého dalekého okolí. Místní lidé nás ale uklidní, že „tady to není žádný problém“, a tak se jdeme klidně koupat. Děti chytí večer konečně také první rybu, a tak je vše v nejlepším pořádku. Začínáme se zabíhat v dovolené, zvykat si na pobyt tady a stále více se nám líbí volnost stání a přístup místních lidí. Další den ještě zůstáváme, místo se nám velmi líbí, a tak jsme se rozodli, že si uřžijeme den lenošení, vyspíme se u šumícího moře a uděláme si konečně dovolenkovou pohodu. Také se zkusíme potopit, není to tu nic moc, ale stejně pod vodou vydrž& iacute;me asi 70 minut. Večer vyrážíme dále s tím, že chceme stát na místě v Kalamitsi. Tady jsme plánovali zastávku na pár dní a chtěli se hodně potápět. Bohužel místo už také není v provozu. Jsou tu všude zákazy, Kalamitsi se asi hodně změnilo. Řada hotelů, kempy dost daleko od pláží ( přece jen jsme si zvykli na stání přímo na pláži - rekord jsme měli 2,5 metru od moře, nejvíce asi tak 20 metrů ) a podle našeho názoru nejsou vůbec uzpůsobeny pro obytná auta větších rozměrů. Celá zátoka je ale kouzelná, bohužel bude asi velmi rychle zastavěná hotely. Je jasné, že tady být nechceme a vyrážíme dále vstříc dalšímu dobrodružství. Je ale již večer, a tak má me co dělat, abychpom něco dobrého našli. Podle průvodců víme o skvělé restauraci na mořské živočichy ve městečku Koufos. Dá se tady také stát, my ale projíždíme dál, protože nás tlačí čas. Škoda, na tuto restauraci jsme se dost těšili. Nakonec parkujeme u Toroni na krásném místě na pláži. Díky změně programu chceme brzy ráno vyrazit, a tak je dobře, že jsme blízko naším dalším cílům. Ráno míjíme příšerné Porto Carras a nechápeme, jak v této krásné krajině někdo mohl dovolit postavit tak příšerné a velké hotely. I o tom jsme ale věděli, údajně je to nejhorší část řeckého pobřeží. Přitom krajina okolo je opravdu kouzeln á a je to opravdová škoda. Po nějakém čase dorážíme do místa našeho dnešního cíle - jeskyně Petralona u městečka Krini. Je velmi hezká a rozhodně stojí za návštěvu. Bohužel je skoro “mrtvá“ a teče v ní minimálně vody. Před několika lety se tady našla asi nejstarší lidská lebka na světě. Jeskyně v Řecku mají ještě jednu zvláštnost - poměrně vysokou teplotu okolo 17-18 st. C. Vedle jeskyně je pěkné muzeum, rozhodně stojí za návštěvu také díky krásným fosiliím. Dáme zmrzlinu a vyrážíme k super atrakci pro děti - vodního parku u Vasiliki ( www.waterland.gr ). Ten se pyšní tím, že je jedním z největších tohoto druhu v Řecku. Je tu krásný park, super prostředí. Jinak nás ale docela zklamal díky tomu, že je tu velmi málo atrakcí a i ty jsou dost jednostranně zaměřené.


Když toho máme k večeru dost, pokračujeme v cestě přes Soluň směr Ioannina. Až do Greveny se jede po krásné nové dálnici za rozumný poplatek ( 4,30 EUR ). Následně to ale začne, dostáváme se do hor. Cesta je nekonečná, jede také hodně kamionů, a tak se nám začíná ukazovat, že jsme si asi na dnešní den zvolili trochu velké sousto. Rozhodně tady počítejte na konci s průměrnou rychlostí tak okolo 30 km/ hod., a to je pak dost znát. I tak je ale cesta pěkná, převážně horským terénem. Dojíždíme až hodně v noci a když vidíme světla městečka u jezera, jsme nadšeni. Děti již dávno spí, a tak o tento krásný pohled přicházejí. Spíme na parkovišti nad městem. Víme o dalším dole, tam je ale dost lidí a provoz. Ioannina leží u krásného jezera. Je známá také tím, že na ostrově na jezeře je několik kláštěrů, které stojí za návštěvu. My máme ale civilizace dost a a vyrážíme brzy ráno do hor. Pohoří Pindos nás uchvátilo již při jízdě. To ještě ale netušíme, že nás dnes čekají úžasné zážitky v horách a návštěva opravdu jedinečných míst. Prvním cílem je oblast okolo vesnice Kipi. Je v centru oblasti Zagori a v dněšní době má jen cca 180 obyvatel. Je velmi hezká, zachovalá a není tady vidět takový ten typický turistický rozvoj. Hlavní ale je, že všude okolo jsou krásné kaňony a také někol ik mostů z doby turecké vlády. Asi nejhezčí z nich jsou mosty Plakita (těsně před příjezdem do vesnice ), Kondodinu ( kousek blíže k vesnici vlevo ) a za vesnící most Molos. U něj najdete také starý mlýn. Celkem je tady těchto mostů 8 a jsou opravdu krásné, k většině z nich se dá dostat a chodit po nich. Musíme říci, že i naše děti si to velmi užívaly a samy je hledaly. Odtud se přesouváme do vesnice Mononendri. Je asi ještě hezčí než Kipi a je známá začátkem putování propastí Vikos. Propast Vikos je hluboká cca 900 metrů a je údajně nejhlubší propastí Evropy. My nejdeme jejím dnem ( odbočka před vjezdem do vesnice ), ale vydáváme se ke kláštěru Agia Paraskevi z roku 1414. Ten je postavem na kr& aacute;sném místě nad propastí. Je z něj úžesný pohled do propasti a i tak se dá vytvořit dokonalá předtava o tom, jak to asi vypadá v jejím pokračováním. Nás ale bohužel tlačí čas. Odpoledne pokračujeme do oblasti vesnic Papingo. Nejdříve musíme absolvovat strmé stoupání do vesnice Aristi, za ní zase prudké klesání k řece. Zde doporučujeme za mostem nechat obytné auto. Je tu krásné koupání, jen voda je trochu studenější, má 7-8 st. C. Jarda a Ondra jsou jediní, kteří do vody skočí, sklidí za to velký obdiv všech lidí, co tady relaxují a do poslední chvíle nevěří, že se někdo opravdu do vody odvážil. Je ale pravda, že teplota je skutečně extrémně n&iacute ;zká. Pokračujeme v jízdě stále nahoru. To ale netušíme, co nás čeká. 19 šílených zatáček nám dává jasně najevo, že tato cesta bude z těch těžších.a že nic takového jsme asi s obytným autem dosud nejeli. Nahoru to ještě šlo, Jardovi je ale velmi rychle jasné, že dolů to nebude snadné. Musíme ale stále výš, otočit se není kde. Papingo je krásná vesnice, dá se jet ještě dále do Malého Papinga, ale my to již dál neriskujeme. Je tu nejen krásná vesnice, ale hlavně krásné pohledy na Věže Papinga, což jsou skály podobné skalám v Dolomitech. Pohled je to úžasný, my jsme ale již nervózní z očekávaného sjezdu dolů. V každém př&i acute;padě je dobré nechat si na tuto oblast více času, dole u řeky se jezdí také na raftech ( dají se půjčit v Aristi ) nebo na konoi. Jedeme dolů na jedničku, chceme přece jen šetřit brzdy a je nám jasné, že v případě problému s nimi by to bylo skoro neřešitelné. Opouštíme hory a sjíždíme dolů do Ioanniny. Tady nás čeká ještě jeskyně Perama (www.spilaio-perama.gr). Ta je otevřená pozdě do večera, a tak je to pro nás výhoda. Pokračovat dále můžeme pozdě večer nebo za tmy. Je to největší jeskyně na Balkáně a musíme říci, že je opravdu kouzelná. Plná obrovských krápníků, stezka vede přímo mezi nimi jakoby v lese. To samozřejmě ale vede k tomu, že okolní krápníky dostávají dost „zabrat“ a


Řekové je používají ve stoupání jako zábradlí. Je zde asi 360 schodů stoupání, rozhodně to ale stojí za to. Auto doporučujeme nechat na parkovišti před odbočkou, tam, kde stojí autobusy. My jsme to netušili, vjeli do jednosměrné ulice a následně zjistili, že vchod do jeskyně je z ulice mezi domy. Tam jsme jej vůbec nečekali. Na druhou stranu, pokud sem vjedete, je ještě jedno parkoviště na konci, když pojedete stále rovně. Po jeskyni ještě malý nákup za velmi dobré ceny v místním supermarketu a vyrážíme zpátky k moři do Igumenitsi. Cestujeme pozdě večer. Velmi rychle si totiž zvykáme na to, že tady se žije pozdě do večera a naopak ráno se pozdě vstává. Kousek za Igumenitsou nacházíme bez problémů místo na s tání, nedojedeme až na to, které jsem původně chtěli a jedeme spát. Až ráno pokračujeme na asi 3 km vzdálené místo na výběžek daleko za městem. Zde je písečná pláž, dáme opět ležení a lenošení. Děti chtějí písek a užívat si moře, my nemáme námitek. Řecko 2005 - 2. část: Po obědě vyrážíme z Igoumenitsi dolů podél Ionského pobřeží. Jedeme po hlavní silnici a všude okolo dole u vody je vidět celá řada hezkých kempů. Většina z nich je v malých zátokách, v řadě z nich je jen kemp a nic více. My ale máme jasný cíl, a to je městečko Parga. Cestou ještě nabereme plnou nádrž vody a po chvíli jsme v Parze. Parkujeme těsně před promenádou a vydáv áme se na nábřeží. Parga je velmi hezká a říká se o ní, že je to nejhezčí město tétéo části pobřeží. Je umístěna v zálivu, kde je několik měnších ostrůvků, a to dělá nádhernou kulisu. Na některých z nich jsou malé kostelíky a stavení v bílé barvě a to vše dohromady je úžasná scenérie. Nad městem se tyčí zřícenina hradu ze 16. století. Sama o sobě není nijak zázračná,ale je z ní velmi hezký pohled do celé zátoky. Ve městě je hodně příjemných restaurací, krásná pláž na druhé straně za hradem ( ve směru od města ). Jinak jedna zajímavost - Parga byla k Řecku připojena až v roce 1913. Vracíme se zpátky na hlavn&iacu te; silnici a pokračujeme do nedalekého Mesopotama. Bohužel tady už mají na památkách zavřeno ( snad jediné místo v Řecku otevřené jen dopoledne ) a my se rozhodujeme zůstat poblíž. Historickou věštírnu si nechceme nechat ujít, a tak sjíždíme podél řeky do Ammoudie. Podle průvodce by tam měla být dvě místa na stání. Jedno na pláži, druhé v přístavu mezi řekou Acheron a mořem. Nejprve zajíždíme na pláž, následně rozhodnutí měníme a přejedeme na stání u řeky. Je to krásné místo, z jedné strany řeka, z druhé strany pláže a moře. Lodě je možné nechat kotvit na řece, a tím pádem se také motory po ježdění na moři hned odsolí a není nutné to řeši t jinak. Je večer, uděláme obhlídku místa a okolí a je rozhodnuto- zůstaneme déle. Navštívíme památku a také dáme člun na vodu a budeme si tady užívat pár dní krásného pobřeží, útesů a říčního kanálu. Druhý den ráno vyrážíme na věštírnu Mesopotamo-Nekromanteion. Druhý název je historicky správnější, v některých průvodcích je ale i první název jako označení místní bývalé věštírny. Zdejší krajina byla spojována se záhrobním životem a rozprostírala se nad jezerem Acheron ( dnes je tady vyschlé údolí s řekou Acheron ). Ta představovala v myslích Řeků jakýsi předěl mezi živými a mrtvými. O věštírně se zmiňuje také Homér v Odyssee ve spojitosti s Trojskou válkou. Nás to docela zaujalo a zůstali jsem tu relativně dlouhou dobu. Také jsme si užili krásných výletů po řece Acheron na člunu. Řeka je splavná na motorových lodích poměrně daleko a protéká hezkým a zarostlým údolím. Je v ní také mhoho ryb a jak jinak na Balkáně, také vodní želvy. Říční kanál ústí přímo do moře., je zajímavé sledovat míchání říčních a mořských proudů, sladké a slané vody. Na moři v této
oblasti jsou krásné jeskyně, poměrně vysoké útesy a mnoho krásných a malých plážiček, které jsou přístupné jen člunem. Po vodě to není daleko ani do Pargy apod. Také se vydáváme na celý den na jednu z pláží. Robinson by nám možná záviděl upečené kotlety na grilu, které jsme si dopřáli k obědu.I když chybí kouř a vůně ohně, i tak je to romantika a děti jsou nadšené. Vracíme se až za pozdního odpoledne. Celou dobu jsme byli na pláži sami, jen okolo projelo asi 5 člunů. Je zajímavé, jak málo člunů jezdí v Řecku. Myslím, že se to třeba s Chorvatskem nedá vůbec srovnat. V městečku je také řada restaurací, návštěvníci jsou většinou z Itálie. Faktem zů stává,, že tady byla jedna z nejlepších kuchyní, co jsme tady vyzkoušeli ( bohužel si nepamatujeme název restaurace - byla druhá v řadě od pláže podél řeky ). Když nás lenošení přestalo bavit (po dvou dnech), vyrážíme dále na jih. Ještě brzy ráno dojedeme do Nikopoli. Chtěli jsme tady být do doby, než začne teplo. V Nikopoli jsou pozůstatky byzantského města obrovského rozsahu. Prakticky je třeba vše pojet autem, už při příjjezdu vidíte všude okolo hradby. Prohlídka má jěkolik částí a je opravdu docela zajímavá i pro děti a ty, kdo se o historii moc nezajímají. Město založil Oktavián ( později známý jako římský císař Augustus ) a znamená město vítězství. Byl o vlastně jakýmsi památníkem vítězství Oktaviána a Antonia nad vrahy Ceasara ( Kasia a Bruta ). Oktavián pak vládl Římu a v té době proti němu válčili Antonius s Kleopatrou o část pobřeží u Prevezy. Oktavián bitvu vyhrál. Díky tomu vznikl tento památník jako město a museli se sem přestěhovat všichni Římané z okolí. Tolik historie, z které již dneska zbyly jen kamenné ruiny. Najdete zde řadu zajímavostí, pěkné muzeum, impozantní akvadukt a jiné. Jen škoda, že např. amfiteátr je již velmi zarostlý a bez známky viditelné údržby.. Po prohlídce pokračujeme dále, na Lefkadu. Míjíme dvě pevnosti a vjíždíme po mostě na ostrov. Východní část je zejmé na ze začátku poměrně dost přelidněná. Dále je to již lepší a západní strana ostrova je opravdu krásná. Silnice tady ale bohužel vede poměrně daleko a vysoko od moře. I přes krásné výhledy je dost složité se dostat dolů na pláže. Rozhodujeme se proto pouze pro osvěžení v moři, najíme se a v pozdním odpoledni zase vyjíždíme přes stejný most z ostrova zpět na pobřeží. Z Lefkady jsme docela zklamáni, protože jsme tady chtěli pár dní pobýt na inzerovaných krásných plážích, ale pro obytné auto je zde zcela nevhodný terén. Faktem ale je, že západní strana ostrova, vyhlášená jako rezervace, je z pohledu krajiny velmi hezká. Pokračujeme tedy dále po pobřeží, udělám e cestou několik nevýznamných zastávek, občas nějaké koupání ( pak jsme skoro nemohli po štěrkové cestě vyjet zpátky na silnici z krásného místa ) a když vidíme, jak nám cesta skvěle ubíhá, rozhodneme se, že bychom mohli to mohli jízdu protáhnout až do večera a ušetřit nějaký čas. Budeme tak blíže Delfám a nebudme muset trmácet se sem za velkého vedra. Přes Nevpaktos ( opravdová perla pobřeží ), těsně před setměním, dorážíme k městečku Ag.Nikolaos. Podle průvodce je tady stání přímo na pláži. Nacházíme jej bez problémů, Iveta má navigaci super zmáklou, a tak už za pár minut bublá na plotně večeře za příjemného šumění moře. Spolu sn&aacute ;mi tady jsou i dvě auta z Francie. Dost nechápavě koukají na naši sehranost. Jak asi museli koukat, když už jsme tam zase ráno nebyli. Zavčasu ráno totiž vyrážíme k Delfám. Naším cílem bylo dorazit tam maximálně v 8 hodin, aby nebylo moc velké teplo (už v noci se kvůli horku nedalo ani spát). Cesta na Delfy nahoru z přístavního města Itea je úžasná. Začíná nejdříve velkým olivovým hájem, který zabírá celé údolí, pak stoupá stále výše a končí pod vysokými skalami. Kdo tu byl, jistě uzná, že je to jedno z nejpůsobivějších míst a snad nebylo možné najít hezčí místo pro věštírnu.

Nechceme popisovat historii, to by bylo nošení dříví do lesa. Postupně jsme prošli všechno, nenechte si ujít ani muzeum. Je to asi jedna z TOP památek řecké historie a je zde opravdu na co koukat řadu hodin. Pozor, v pondělí je muzeum otevřeno až odpoledne - to byl také náš případ, vyšlo to ale akorát, stihli jsme zatí obejít venkovní památky. Tady jsme vlatně dosáhli jižního cípu naší cesty a Delfami se začínáme stáčet zpět k domovu. Po E65 jedeme k Thermophylám. Zde je soutěska, kterou se přecházelo do další části Řecka ( moře v té době bylo asi o 5 km blíže ). V roce 480 zde Sparťané bránili postupu Peršanů, kterým nakonec díky lsti podlehli. Nejsou zde žádné pa mátky, jen pomník této bitvy. O kousek dále je ale zajímavý sirný vodopád, vyvěrající kousek od benzínové stanice ( za ní zabočit vpravo ). Zde se zržíme jen pár minut a jedeme se honem někam vykoupat. Chceme ještě dojet až na Meteoru a ráno si prohlídnout zdejší kláštěry. Koupání jsme absolvovali v Ag. Marina. Je zde také možnost stání přes noc, slouží to ale spíše jako tranzit pro lidi jedoucí z Athen směrem nahoru. Po chvíli vyrážíme směr Kalambaka. Po průjezdu horami je úžasný vjezd do údolí. Údolím se jede poměrně dlouho a je to obrovská změna ve zdejším krajině. K večeru dojíždíme do Kalambaky. Řada lisí nás varovala, že se ke kláštěrlům nedá jet obytným autem. Chvíli váháme, je večer a víme, že bychom mohli vidět záped slunce nad kláštery. Je rozhodnuto, vyrážíme nahoru. Za chvíli potkáváme tolik obytných aut jako snad nikdy za celý den a chápeme, že naše obavy byly zbytečné. Západ slunce nad Meteorou je asi jeden z našich největších zážitků. Nějakou dobu tady pobudeme, podíváme se do různých částí a získáme tak představu, co nás druhý den čeká. Po setmění jsme rozhodnuti (spíše s piety) sjet níže na místo, které jsme viděli. Stojíme tam společně se staršími Francouzi. Brzo ráno vyrážíme nahoru opět. V první fázi necháv áme auto ne jednom z parkovišť uprostřed a vydáváme se na několik kláštěrů pěšky. Až následně se začneme přemísťovat, hlavně z důvodu ušetření času, autem. Meteora je opravdové vyvrcholení, Jarda je jako u vytržení. Od svého mládí, ještě za hlubokého socialismu se sem chtěl jednou podívat. KONEČNĚ. Jsou to obrovské slepencové skály nad rovinou, které vznikly ve třetihorách. Tyčí se ve značných výškách nad městem ( až 400 metrů kolmých „zdí“ ). Na nich si v 11. století začali mniši stavět svoje kláštěry proto, aby měli klid a nebyli rušeni. Celé prostředí se dá jen těžko popsat, musí se to prostě vidět. Dříve do kláštěrů byl i mniši a zásoby taháni rumpály a nebo jakýmisi lanovkami. Dnes, také kvůli turistům, byly vytvořeny systémy mostů a schodů ve skalách. Určitě to stojí za to, nenechte si Meteoru ujít, pokud do této části Řecka pojedete. Asi nejhezčí jsou kláštery Agia Triada, Agios Nikolaos Anapafsas, Agios Stefanos, Velý Meteoron, Varlaam a Roussilion. Ten poslední je ženský, žijí v něm jen 3 jeptišky a je zde znát ženská ruka. Každý kláštěr je jiný, na některé to stojí značné úsilí se dostat, na některé to problém není. Určitě také stojí za to navštívit městečko dole. Najdete zde např. jeskyni Sv. Jiří s barevným oblečením díky tomu, že muži sem jednou v roce (na Jiř&iacu te;ho) šplhají a pro štěstí věší oblečení svých žen. Z městečka je ale hlavně zespodu úžasný pohled na skalní věže. Opravdu je to nádherná a jedinečná část přírody. Naše další pokračování je jasné. Chceme využít rychlé dálnice a strávit poslení dny lenošením u moř. Přejíždíme do Greveny ( tady to již známe ) a napojujeme se na dálnici směr Soluň. Cestou nás čeká ale ještě jedna perla - vykopávky ve Vergině.


Sama o sobě Vergina není nic zvláštního. Teprve až v roce 1978 zde byl učiněn fantastický objev. Byl zde objeven hrob makedonského krále Filipa II. Objev byl opravdu fantastický, potvrdil řadu teorií. Vergina, malá vesnice, byla v roce 410 př.Kr. hlavním městem Makedonie. Filip II je otec Alexandra Velikého. Hrobka byla při nálezu neporušená a bylo tak nalezeno množství užasných památek a artefaktůí. Následně byly objeveny další hrobky, a to Alexandra IV., syna Alexandra Velikého, a hrobka Kleopatry, poslední manželky Filipa II. Všechny tyto hrobky jsou zaktryty obrovským betonovým a klimatizovaným sargofágem a je tak možno procházet okolo nich v reálném stavu, jak byly objeveny. V muzeu najdete většinu věcí v hrobkách nalezených. Doporučujeme návštěvu, rozhodně to stojí za to. Ve Vergine jsou ještě vykopávky, zbytky paláce o rozloze 9000m2, my ale pokračujeme s blížícím se večerem dále. Chceme se dostat na známé místo ke Stavrosu a tady do konce našeho pbytu lenošit s plánem, že se jen cetou domů zastavíme na klášteru u Serres. Jeden den si užíváme moře a klidu s vědomín, že praktiky vše, co jsme chtěli vidět, jsme viděli. Odpočíváme před cestou domů, lenošíme, couráme městečkem, navtěvujeme hospůdky atd. Další den již od noci dost vytrvale prší, předpověď nevypadá na zlepšení, a tak o den dříve vyrážíme k domovu. Raději se po cestě stavíme v Maďarsku v termálech a rozděl&ia cute;me si tak příjmně cestu na dva díly. Cesta do Řecka se vydařila, cesta zpět vyšla bez problémů a my jsme se s měnšími zastávkami postupně ( přes Buk, Lednici ) dostali až k domovu. Řecko má z našeho pohledu řadu výhod: - nic není prakticky problém - Řekové jsou velmi přátelší, nedělají zbytečné problémy a pokud mohou, snaží se vždy podle našeho názoru vyhovět a pomoci - jsou zde velmi příjemné ceny - super příroda a památky - velké množství levných restaurací - pitná voda na řadě parkovišť (hlavně v horách) nebo bez problémů u benzínových stanic - stání v bezprostřední blízkosti pláží i měst - pocit absolutního bezpečí .

16.02.2008 17:18:49
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one