Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Aljaška a Yukon 2012

Aljaška a Yukon 2012 - obrázek

Aljaška a Yukon 2012 - obrázek

24. června vyrážíme na naši vysněnou cestu do divočiny a těšíme se na tři týdny putování nekonečnou přírodou Aljašky a po stopách zlatokopů v Yukonu. Tentokrát ve třech, i s Ondrou.
 Z Prahy letíme do Frankfurtu, kde máme dost času na oběd i zakoupení baterie do tátových hodinek. Do Whitehorsu nás čeká přímý, více jak devítihodinový let. Díky časovému posunu o 9 hodin doletíme na místo téměř ve stejný čas, jako jsme odlétali z Evropy. Trasa vedla opět severní cestou přes Grónsko. Let proběhl v klidu, jedinou nevýhodou bylo docela malé letadlo. I naše zavazadla dorazila bez problémů, jen Ivety kufr se postaral o trochu napětí,dal si na pásu poněkud na čas. V hale na nás čekal zástupce půjčovny Fraserway a po 10 min. jízdy už nás vítají v půjčovně, přestože je neděle. Díky perfektnímu odbavení v němčině si celkem rychle přebíráme náš obytňáček a vyrážíme na nákupy zásob. WHITEHORSE není velké město, takže hned kousek od půjčovny najdeme óbchodní zónu. Místní Walmark nás docela zklamal, žádné maso a čerstvé potraviny, ale reputaci si vylepšil možností přenocování na parkovišti před ním (jsou zde dokonce cedule - "Karavanisté vítáni". Zásoby doplníme v nedalekém Super Store. Zajedeme se ještě podívat k historickému kolesovému parníku Klondike a pak už se na parkovišti ukládáme za "velkou louží" poprvé ke spánku. Obytňáky sem dojížděly ještě dlouho do noci.

Díky změně času se probouzíme velmi brzy a v 7 hodin už vyrážíme na cestu. Chceme toho vidět co nejvíce, takže zastavujeme hned na okraji Whitehorse ve Schwatce. U řeky Yukon nás čeká pohled na přehradní hráz a přístaviště vodních letadel. Vydáme se na trail MILES CANYONem, který zde řeka vyhloubila mezi skalami. Na začátku vede trail přes působivý most. Podél řeky nás čekají hezké scenérie a na konci "LOWER CANYON CITY WAY" se setkáme se dvěma velkými skalními orly - prvními zástupci místní fauny. A pak už najíždíme na ALASKA HIGHWAY a jedeme směrem na HAINES JUNCTION. Před námi běží rovná silnice do daleka, podél se táhnou nekonečné lesy, sem tam potkáme auto. Tak uprostřed naší trasy jsme zabočili ke staré indiánské vesnici CHAMPAGNE, která je dnes již zcela mrtvá. Našli jsme zde skladiště starých vraků aut a "totemy" z puklic na pneumatiky. Pro Ondru úplný ráj. V Haines Junction (většina osad na Alaska Hwy je na křižovatkách cest) jsme shlédli v návštěvnickém centru film o historii stavby Alaska Hwy. Cesta na Aljašku vede podél pohoří ST. ELIAS s nejvyššími vrcholy Mt. Kennedy a Mt. Hubbert. Místy se dost přiblížíme, a tak zastavujeme na krátký trail s vyhlídkou na hezký ledovec. Přestože je Alaska Hwy hlavní spojovací cestou mezi Aljaškou a Kanadou, velké části vedou pouze po šotolině nebo děravém asfaltu. Ale příroda kolem nemá chybu. Na hezkém plácku u řeky zastavíme na krátkou siestu. A už se blížíme k jezeru KLUANE. Shora začneme sjíždět k rozlehlé vodní ploše se zvedajícím se pohořím za ní, nemůžeme se vynadívat, a tak přejedeme odbočku k SILVER CITY, které je v průvodci označováné za jedno z "měst duchů". U jezera to otočíme zpět, ale ani to nestálo za to. Po 5 kilometrech po štěrkové cestě jsme našli už jen zarostlá torza několika dřevěných domů, jinak nic. Vracíme se zpět na hlavní a pokračujeme po silnici kolem jezera Kluane. Protože hodiny (sluníčko ne) ukazují na blížící se večer, zakotvíme ve státním kempu Condon Creek přímo na břehu jezera. Místa na stání jsou tradičně velká, zcela samostatná a zařízená základním vybavením - stůl s lavicemi a ohniště s grilem (všude stejné). Ondra naštípe dřevo na oheň, dáme první grilovačku a jdeme si brzy lehnout. Ještě nemáme zcela srovnaný čas. Venku je stále krásné světlo.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-z-whitehorse-k.html

Brzy ráno opět vyrážíme dál, po Alaska Hwy směrem na Tok. Dnes už nás čeká přejezd na Aljašku. Ráno bylo hezky, čím dál víc na západ bylo ale zataženo a postupně se přidal déšť. Naše první zastávka je v BURWASH LANDING, kde se nachází největší pánev na rýžování zlata. Muzeum bylo bohužel takto brzy ještě zavřené, ale prošli jsme si alespoň venkovní expozici na památku rozsáhlé požáru v roce 1999. O několik mil dál nás přivítala nejzápadnější osada Kanady, kde je oficiální kanadská hranice. K té skutečné jsme dorazili po 15 kilometrech a tvoří ji 6 metrů široký průsek v lese, který se táhne po hranici stovky kilometrů. Udělali jsme pár nezbytných fotek s důkazní tabulí, že jsme skutečně na Aljašce. A už nás vítá americký hraniční přechod a tradiční vstupní ceremonie - zpovídání, vypisování lejster, skenování prstů + focení a zaplacení poplatku á 25,- USD. Ale nutno podotknout, že celníci byli velmi milí a vstřícní. Uděláme krátkou zastávku u návštěvnického centra Tetlin Nat. Wildlife Refuge a pak už si jen užíváme na americké straně kvalitní silnici (teda zatím) a nekonečnou přírodu kolem. Po cestě narazíme na zajímavý RV Park, který je zřízen na místě vojenského kempu z roku 1942 při stavbě silnice a kde byla ponechána část vojenské techniky. Ondra je zase ve svém živlu. Na oběd zastavíme na parkovišti u jezera HIDDEN LAKE, kde si pak uděláme krátký trail po dřevěném chodníku k hezkému lesnímu jezeru. Vyplatilo se - kousek od nás se po břicho ve vodě pásl velký karibu, náš první.

V TOKU, který leží na rozcestí hlavních cest, je celkem dobrá infrastruktura. Navštívíme Liquid Store a konečně nakoupíme pár lahví vína a pro kluky různé druhy piva. Naproti přes silnici je sportovní krámek, kde prodávají také rybářské licence. Být na Aljašce a nerybařit, to by byl hřích. Týdenní povolenka pro Ondru stojí 55,- USD, pak ještě prut a háčky, no snad se nám to na těch úlovkách vrátí. Opouštíme Alaska Hwy a odbočujeme směrem  na jih po Tok Cut-off neboli Glenn Hwy. Čeká nás dlouhý přejezd a celkem monotónní jízda. Již v pozdním odpoledni plánovaně odbočujeme na Nabesna Road a po pár mílích dorazíme do Slany, kde se nachází rangerská staníce, která je ale bohužel již zavřená. Nabesna Road je jedna z mála cest do předhůří nepřístupného pohoří Wrangell – St. Elias National Park. A může se na ní jen s povolením a za dobrého počasí. Vzhledem k pokročilému času se rozhodneme kousek vrátit do státního kempu PORCUPINE CREEK. Je malý, asi 12 stání a docela zanedbaný (15,- USD), také tu stojí pouze 3 auta. Ale na přespání dobré. Uděláme oheň, dáme grilovačku, u vínka si zahrajeme chvíli karty a hurá do hajan.

Ráno dojedeme opět do Slany, ale bohužel zase brzy, stanice je zavřená. Bez povolenky se nám jet nechtělo, i když kousek by to jistě šlo. Ale v předchozích dnech dost pršelo a i v průvodcích i v informacích u rangerské stanice bylo dost upozornění, že za takových podmínek je Nabesna Rd. nesjízdná. Vzdáváme to a jedeme dál. Momentálně je hlavním tématem najít benzinku. Když k jedné dojedeme a ta je bohužel zavřená, začíná to být napínavější. Očima ukrajujeme kilometry do další osady. V GAKONĚ si vyfotíme starou Trading Post, ale bohužel nenatankujeme. Získáme však informaci, že benzinka už není daleko. Hurá! Na křižovatce Gakona Junction se na nás konečně smějí dva stojany a na taťku i stará babča coby obsluha. Opět máme plnou nádrž a hned je veseleji. V COOPER CENTRE jsme se těšili na vyhlášené rybí sendviče, ale ouha. Historickou budovu Lodge, popsanou v průvodcích, jsme bohužel nenašli. Možná ji zničil požár. Z Glenn Hwy. Odbočíme na starou štěrkovou EDGERTON Road směrem do CHITINY. Drncačka pořádná, ale vynahradilo nám to příjemné bistro, kde jsme se zastavili na oběd. Hezké stavení a moc milá paní jako obsluha. Po 10 mílích jsme se k naší úlevě napojili na asfaltku a dojeli, až kam to šlo. Bohužel do Chitiny a známého KENNICOTU (bývalé měděné doly), kam vede McCarthy Road, nesmí obytky. Tak jsme alespoň přejeli most, sjeli k řece, kde byla řada „rybářských mlýnů“ a kluci poprvé nahodili proutek. Ale bohužel, ryby ani ťuk. A k tomu stále prší a prší. Po cestě zpět se ještě zastavíme u posledního ze tří jezer, kolem kterých jsme jeli a Ondra vytáhne „nádobíčko“. Pár nahození a už se mu na háčku třepotá ryba, za chvíli hned druhá. Prima, bude večeře.

Pomalu míříme do hor. Krátce zastavíme u hezkého vodopádu LIBERTY FALLS, kde je i tábořiště. Začíná se objevovat sníh a stále ho přibývá. Stejně tak i mraků a mlhy. Zajedeme k ledovci WORTHINGTON GLACIER, ale počasí nám nepřeje. Necháme si tedy focení a podrobnější prohlídku až na zpáteční cestu a doufáme, že počasí bude lepší. Zcela v mlze přejíždíme nejvyšší bod THOMPSON PASS, kde kolem silnice registrujeme pouze hodně špinavého sněhu. Kousek za sedlem jsme zajeli na tábořiště u jezera BLUBERRY LAKE a našli zde hezké stání s jistě krásným výhledem, kdyby nebyla totální mlha. Ondrovy ryby, pečené v troubě se zeleninou v alobalu, byly moc dobré.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-od-hranic-na.html

Brzy ráno se nebe rozjasnilo a my se mohli konečně pokochat nádherou kolem jezera. Při našem odjezdu po snídani se opět vše zahalilo do mlhy. Cestou do VALDEZU jsme měli naplánovaný trail v KEYSTONE CANYONU s několika vodopády, ale silnice se opravovala. Čekání 15 minut a pak jedeme celou trasu kaňonem za doprovodným vozidlem. Po výjezdu z úzkého kaňonu se před námi najednou otevře pohled na mořskou zátoku, lemovanou zasněženými kopečky. Do Valdezu už je to jenom kousek, není ještě ani 9 hodin. Zaparkujeme kousek od přístavu LITTLE HARBOR a jdeme najít informace o lodních výletech. Víme, že se odtud dá dostat po moři k některým ledovcům. Ve Stan Stepans Cruise jsme si vybrali trasu k ledovci Columbia – 7 hodinová plavba, která slibovala spoustu zážitků. Vyplouvá se přesně v poledne, tak máme dost času někde zakotvit. Kvůli zkulturnění se, ale hlavně kvůli dobití všech baterií zamíříme do BEAR PAW RV Parku hned naproti přístavu. Sice dražší (40,- USD), ale hezké stání se vším všudy. V mikrovlnce ohřejeme brzký oběd, takže ještě stihneme krátkou procházku k moři a zjistíme, že kromě přístavu Valdez v principu žádné město není. V poledne se nalodíme a hurá na moře. Tedy kapitán nejdřív zamíří napříč zátokou PORT VALDEZ směrem k ropnému terminálu, který je vybudovaný na konci transaljašského ropovodu. Ten ale nebyl jediným důvodem. Na vodě vidíme řadu černých bodů. Co to je? Když připlujeme blíž, rozeznáme velkou rodinu mořských vyder. Jen tak si plavou na zádech, přední tlapky položené na břiše. Už jen kroutit palci…Pak už loď otáčí svoji příď směrem k výjezdu ze zátoky na otevřené moře. Plavba je opravdu zážitek. Nejen nádherné výhledy na ubíhající krajinu na břehu, zelené lesy, za kterými se tyčí vysoké hory s ledovci, ale i desítky rybářských či nákladních lodí. I když fouká a nedaleké ledovce se projevují nejen množícími se ledovými krami, ale i ledovým vzduchem, počasí je úplně fantastické. Jsme rádi, že jsme se teple oblékli, protože jsme pořád kvůli focení a filmování na venkovní palubě.Každou chvíli se po boku lodi objevují velryby, většinou v páru, které nás zdraví gejzíry vody nebo elegantní zadní ploutví. Kapitán se dvakrát cestou přiblíží na dohled ke skalnatému břehu a my můžeme obdivovat obrovské kolonie lachtanů. Nakonec zamíříme do úžasné zátoky u ledovce Columbia. Ledovec je v současné době již hodně ustoupený za rohem, takže ho z vody nevidíme, ale i ledové pole v zátoce je velmi působivé. Čím více loď vplouvá do zátoky, tím více se podobá ledoborci. Obdivujeme, s jakou bravurností kapitán manévruje mezi plovoucími krami. Cestou zpět nás opět doprovázejí velryby. Po návratu je akorát tak čas se převléci a vyrazit na chutnou večeři. Končí další den plný zážitků.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-valdez.html

Mamka dneska vstávala hodně brzy, aby stihla stáhnout fotky. Od rána svítí sluníčko, tak je to příjemné. Kolem půl 9 vyrážíme stejnou trasou zpět po Richardson Hwy. Keyson Canyonem opět projedeme za vodicím autem. Cestou si užíváme výhledy na nádherná panoramata, která za mlhy nebyla vidět. Přejedeme Thompson Pass a za krátko odbočíme k WORTINGTONSKÉMU ledovci. Je krásně, tak si konečně užijeme focení. Vydáme na krátký trail po štěrku a směrem ke střední části ledovce (cedulka „Na vlastní nebezpečí“). Dostaneme se docela vysoko, odkud jsou úžasné výhledy do údolí. Po ledovci už si výš netroufneme. Opatrně slezeme k jezírku na úpatí, kde se dostaneme k působivým trhlinám zblízka. Pokochali jsme se, vyfotili a už pádíme dál. Cestou míjíme část transaljašského ropovodu s přečerpávací stanicí (PIPELIN PUMPE № 12). Na oběd zastavíme u jezera PIPIN, kde najdeme hezké místo hned u silnice, které je přesto schované za stromy. Než se uvaří oběd, Ondra nahodí udičku, ale nic. V GLENNALENU na křižovatce hlavních silnic po delší době doplníme zásoby, Ondra pošle pohled z pošty a pak odbočíme novým směrem na GLENN Hwy. Plánujeme přespání u Luisina jezera kousek stranou od Hwy. Po odbočení na příjezdovou silnici si ještě po pár mílích uděláme odbočku do oficiální rybářské oblasti. Nebylo by marné zase něco ulovit. Drkotáme se po prašné silnici s výmoly a velkými loužemi po dešti, až dojedeme ke dvěma jezerům – ROUND LAKE a OLD ROAD LAKE. Je tu absolutní klid, nikde nikdo. Zatímco Ondra za drobného krápání rybaří, rodiče si dopřávají kafíčko. Po neúspěšném rybolovu se vrátíme z prašné cesty na hlavní a pokračujeme dál k LUISINU JEZERU, které se po chvíli rozprostírá přímo před námi. Na konci cesty najdeme hezký kemp u jezera (Lake Luise SRS). Upečeme stehýnka v troubě, posedíme u ohníčku a dáme pár partiček karet. V 10 hodin večer, přesto za sluníčka, se ještě podíváme k jezeru a pak hurá do hajan.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-od-wortingtonskeho.html

Probudíme se poprvé trochu déle do jemného krápání. Slunko ale vyhrává a oblačnost se postupně protrhá. Od Luisina jezera se vracíme zpět na Glenn Hwy a míříme směrem na Palmer a Anchorage. Cestou fotíme krásné ledovce TAZLINA a NELCHINA CLACIER,téměř pustou silnici lemují úžasné výhledy. U hezkého jezera, kde je spousta rybářů, zastavíme hodit proutek. Ale ryby jako by nebyly. Dojedeme do kempu MATANUSKA GLACIER, odkud z vyhlídky fotíme ledovec Matanuska. Z vyhlídek u silnice je vidět celá „ledovcová řeka“. Je to největší ledovec v USA dostupný autem, jeho délka je 43 km a šířka 6,4 km. Prostě fascinující podívaná. Chceme se dostat k ledovci blíž, tak se zkusíme vrátit do Glacier Park Resortu. Po prašné a téměř nebezpečně klesající cestě a přes dřevěný most dojedeme k recepci, kde se nám dostane vyčerpávajících informací. Poté, co jsme usoudili, že je to  jedinečná příležitost dostat se fyzicky až na samotný ledovec, jsme si zakoupili trail s průvodcem (á 50,- USD). Po rychlém obědě přejedeme autem již po soukromé cestě do blízkosti ledovce. Seznámíme se s mladým průvodcem, který nám vykouzlí úsměv na rtech. Teda spíše jeho oblečení – tričko, kraťasy a gumáky. No ale, když si nasadíme ochranné helmy, tak jsme také elegance sama... Vyfasujeme ještě hůlku a železa na boty a můžeme vyrazit. Absolvovali jsme fantastickou 2,5 hodinovou cestu po moréně a ledovci s podrobným výkladem. Mohutnost ledové masy a její nádhera je až dech beroucí. Byl to opravdu fantastický zážitek, jeden z těch top na Aljašce. Ale musíme jet dál, čekají nás další. Po cestě si uděláme půlhodinovou zastávku u řeky pod mostem na rybaření, ale zase se přesvědčujeme, že jsme se časově trefili poněkud mimo. První vlna tažení lososů už přešla a druhá začne akorát, když budeme odjíždět. Příště to holt musíme načasovat lépe. Kousek před Palmerem odbočíme k pižmoní farmě, bohužel těsně po zavíračce. Ale zas tak moc nás to netrápí, protože se tudy budeme za pár dnů vracet. PALMER je další větší městečko na křižovatce hlavních tahů. K naší spokojenosti levně natankujeme a odbočíme směrem na jih. Časově jsme na tom docela dobře, tak se rozhodneme dojet těsně před Anchorage k EAGLE RIVER. Nakonec jsme ale naši časovou rezervu spotřebovali na bloudění při hledání kempu. Popis podle německého průvodce byl tak trochu zavádějící, takže jsme vyjeli špatným výjezdem z dálnice, dojeli 20 km k Natur Centru, kde nebylo kromě parkoviště se zákazem nic a vrátili se zpět. Silnice do kempu u řeky vede podél Hwy, několikrát jsme podél ní jeli tam a zpět, než jsme se konečně strefili, jak se na ni dostat. Nálada byla na bodu mrazu, ale ledy roztály, když jsme konečně projížděli branou kempu. Je to jeden z vyhlášených kempů u Anchorage, tak nás ani moc nepřekvapilo, že jsou všechna stání zaplněná. Ale asi je to tady běžné, protože jsme po objetí kempových stání dojeli k tzv. Overlow Campu – rozsáhlému parkovišti, kde je možnost společného stání, když je kemp plný. I tak jsou po krajích parkoviště k dispozici stoly s lavicemi a grily. Na přespání to bohatě stačí. Uděláme večeři a projdeme se k řece Eagle. Do postele uléháme opět plni zážitků.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-od-luisina-jezera-k.html

Ráno chceme udělat servis, ale vylijeme nakonec jen záchod. Voda nefunguje a na pitnou nemáme redukci. Tak ani nezaplatíme servisní poplatek 5 USD, není za co. Naší dnešní první zastávkou je ALASKA NATIVE HERITAGE CENTER – skanzen a historie původních kmenů Eskymáků a Indiánů. Museli jsme chvíli počkat, protože otevírali až od 9 hodin. Vyslechli jsme si zajímavé povídání, prohlédli ukázky různých obydlí a jejich vybavení, výrobu kanoí a seznámili se i s eskymáckou hudbou a tanci. A už jsme v ANCHORAGE, největším městě Aljašky, kde žijí více jak dvě pětiny obyvatel Aljašky. Díky logickému systému městských ulic (od moře čísla od jedné a napříč písmena abecedy) jsme celkem snadno zaparkovali kousek od centra u parku vietnamských veteránů. Downtown představují v principu jen dvě ulice kolem informačního centra. O něco zajímavější byl probíhající trh na nábřeží, kde jsme se posilnili výbornou tortilou s lososem a kde jsme objevili i několik hezkých suvenýrů. Dalším cílem byla továrna ULU, kde vyrábějí typické aljašské nože. Prošli jsme se ještě kousek dál k SHIP CREEKU, kde prý není problém v době táhnutí lososů vidět mnoho rybářů v oblecích, kteří si sem odskočí v polední pauze. My bohužel neviděli rybáře, ani lososy. Zpět do centra jsme se od ULU svezli hezkým historickým busíkem a vydali se oklikou k autu. Nemohli jsme si nechat ujít příležitost vidět sídlo FBI, fotit jsme si ale netroufli, jen Ondra téměř konspiračně na mobil.

Pokračujeme po Seward Hwy stále na jih. Kousek za městem si uděláme zastávku u POTTER MARSH – rozsáhlé bažinaté oblasti, která je přírodní rezervací hlavně kvůli množství ptačích druhů. K pozorování ptáků jsou zde vybudované dřevěné chodníky a vyhlídky na pylonech. Další cesta, která prý patří k nejhezčím, vede po TURNAGAIN ARM. A můžeme to jenom potvrdit. Úžasné scenérie na každém kroku. Podél silnice vedou koleje Aljašské železnice, s jejíž historií jsme se seznámili v POTTER SECTION HOUSE. V této zátoce je nejlépe viditelný fascinující pohyb moře, při odlivu moře ustoupí o mnoho desítek metrů. Projedeme GIRDWOOD a před odbočkou k ledovci Portage se zastavíme v ALASKA WILDLIFE CONSERVATION CENTER na 79. míli. Místní ZOO ve formě safari. Už se moc těšíme na zvířata, a tak honem vyrazíme. Vzdálenosti nejsou malé, mnozí návštěvníci to absolvují vozem, ale my si chceme pohled na zvířata opravdu užít. Našimi favority jsou samozřejmě medvědi grizzly. U těch také strávíme nejvíc času. Doufáme ale, že budeme mít někdy možnost sledovat tyto medvědy i ve volné přírodě. Po Portage Clacier Highway pokračujeme směrem na WHITTIER. Ledovec Portage si chceme nechat na další den, takže zakotvíme v kempu WILLIVIEW. Kemp je úplně plný, ale naštěstí jsme našli jedno místo s rezervací až od dalšího dne. Takže na jednu noc můžeme zůstat. Přímo z kempu je hezká vyhlídka na „malý“ ledovec. Večer klasická grilovačka a karty. Mamka poprvé (a asi naposled) v kartách taťku úplně převálcovala.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-z-anchorage-po.html

Ráno je opět zataženo, ale neprší. Odjedeme na konec silnice, kde omrkneme přístaviště výletních lodí k ledovci Portage, ale to nás neláká. Můžeme si k jinému, i když menšímu ledovci sami dojít. Vrátíme se kousek zpět na parkoviště, kde začíná trail k ledovci Byron. Byla to hezká procházka. Cesta vedla lesem s kapradím a na konci pak kus po sněhovém poli. Ledovec končí dvěma splazy, ke kterým jsme se dostali docela blízko. Po návratu k autu jsme pokračovali k Portagskému jezeru. Ledové kry plující po jezeře připomínají blízkost ledovce. Bohužel dnes už není vidět (proto výlety lodí), ale v roce 1911 dosahoval až k návštěvnickému centru (BEGICH BOGGS VISITOR CENTER). Tam jsme se to dozvěděli z výstavky a zajímavého filmu o ledovcích. Zatímco jsme se dívali na film, u rangerů v informacích se nabíjela naše baterka do kamery. Cestu do WHITTIERU tunelem vzdáme a vrátíme se zpět na Seward Hwy. Blíží se doba oběda, a tak nás v MOOSE PASSU zlákala pěkná restaurace u jezera TRAIL. Kluci si dali jako obvykle burgery, mamka tortilu s kuřecím masem. A už jsme zase u moře.Dojeli jsme až na konec do města, které je jakousi vstupní branou do národního parku KENAI FJORDS. Přístavní město SEWARD nás přivítá spoustou lodí a stovkami metrů pobřeží, které jsou zaplněné obytnými auty a karavany. Na pobřeží je jeden kemp vedle druhého, všechny beznadějně plné. I přímo v přístavu je spousta placených „stellplatzů“, kde nakonec za 15 USD zakotvíme (nekřesťanky drahé pouhé parkování na stěrku). A proč to všechno? No kvůli rybám a rybaření. Ze Sewardu vyjíždí lodě se zákazníky na ryby, převážně na halibuty, ale i jiné „potvory“. V přístavu jsou téměř pouze lodní společnosti, které tyto rybářské výpravy pořádají, ale také k tomu nabízejí kompletní servis – zpracování ryb, lépe řečeno vyfiletování, zabalení a zaslání na adresu zákazníka. Takový rybí masakr jsme ještě neviděli. Teda ani tolik velkých ryb pohromadě. Přebytek tady způsobuje neskutečné mrhání. Na druhou stranu jsme svědky úžasného kontrastu konzumního a tradičního života. Na některých stolech po domluvě odpad z filetování zpracovává rodina indiánů. Z odhozené ryby indiánské ženy dokonale vyřežou veškeré maso a muži jím plní připravené přenosné chladničky. Zbude opravdu jen skelet. Z jednoho rybolovu pro zábavu tak má možná celá indiánská vesnice na několik týdnů zajištěné živobytí. Na mrtvé ryby je tak smutný pohled i z jiného důvodu. Do konfrontace s životem původních obyvatel se tu dostáváme docela často. Aljaška je z většiny nedotčená příroda a místní lidé s ní žijí v úžasné symbioze. Chtěli jsme si vyjet také na moře, ne na ryby, ale k ledovcům do Cookovy zátoky. Večerní plavby ale nebyly podle našeho gusta. Tak jsme raději zamířili do mořského akvária – ALASKA SEE LIFE CENTER. Hezká budova, ale uvnitř nás to spíše zklamalo. Už jsme viděli lepší. Na parkovišti u akvária nás ale moc potěšila možnost provedení servisu a k tomu ještě zdarma. Prošli jsme se také po nedaleké obchodní ulici, kde byly pěkné domy. Po návratu na místo našeho stání jsme ještě jednou zašli do nedalekého přístavu a sledovali, fotili a filmovali návrat rybářských lodí se svými úlovky. Na jednom stole provádí chlapík zajímavou činnost – vždy si vezme jednu rybu, změří ji, prohlédne a z různých částí těla bere vzorky, které dává do označených sáčků. Kontrola musí být. Po zajímavém zážitku se vrátíme do auta, uděláme večeři a nad mapou naplánujeme další putování.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-od-jezera-portage.html

Ráno mohutná sprchovačka, protože můžeme udělat servis. Ještě natankujeme a hurá zase na sever. Kousek za výjezdem ze Sewardu odbočíme k ledovci Exit. EXIT GLACIER je jeden z mála z ledovců v NP Kenai Fjords, který je přístupný autem. Cestou k Visitor Centru vidíme podél silnice cedulky s různými letopočty. Záhada. V návštěvnickém centru se nás po chvíli ujme starší ranger a k našemu údivu nás přivítá česky. Záhada? Ale vůbec. Studoval v Čechách a dříve pracoval jako tlumočník. Dozvěděli jsme se tedy o místní oblasti a ledovci řadu informací v mateřštině a pak se vydali na stezku vedoucí k ledovci. Díky dobré dostupnosti ledovce mohl být jeho pohyb (teda spíše ubývání) dobře mapován již od začátku 19. století. Proto ty datovací cedulky cestou. Až ke špičce ledovce vedl snadný trail lesem a kolem morény. Ledovec je hodně sněhový, proto asi tak rychle taje. Modrý led se skrývá až pod vrstvou špinavého sněhu. Ale byla to fajn procházka s hezkými výhledy. Po cestě dál na sever se zastavíme v nám již známém Moose Passu, ale tentokrát jen na kafíčko a muffin. Z našeho směru pak odbočíme na Sterling Hwy, chceme poloostrov Kenai ještě trochu prozkoumat. Na chvíli se zastavíme v COOPER LANDING, kde z jezera Kenai vytéká řeka Kenai a Ondra zkusí nahodit udičku. Naším hlavním cílem je dnes vyhlášená RUSKÁ ŘEKA. Do kempu nechceme, ale už daleko před ním nás zastaví závora a v budce panáček. Chcete na trail? Tak zaplaťte parkovné v oblasti 11 USD a pak si jděte, kam je libo. Trochu nás to zaskočilo, ale co se dá dělat. Chceme tam. A vyplatilo se. Ale o tom až za chvíli. K začátku trailu je to ještě kousek cesty, vpravo vidíme hezky položený kemp přímo u řeky. Je to prý ráj rybářů. Vydáme se stezkou k vodopádům (RUSSIAN FALLS) a jezeru (LOWER RUSSIAN LAKE). Cesta vede většinou lesem s bujným porostem. Jezero je dál, a tak na rozcestí zamíříme nejdříve k němu. Dáme si tu krátký relax, taťka lítá s foťákem kolem dokola a Ondra zkouší rybářské štěstí. Ale fouká tu velký a nepříjemný vítr, tak to po chvíli zabalíme a dojdeme zpět na rozcestí. Silně zvažujeme, zda ještě jít k vodopádu. Čas už pokročil a máme hlad, hlavně kluci. Ale když už jsme tu… Na vyhlídce nad vodopádem je docela dost lidí, divíme se, kde se tu vůbec vzali, když jsme celou dobu nikoho nepotkali. Ale naše úvahy náhle přeruší živá gestikulace několika z nich. Na druhé straně se z roští vyloupla medvědí rodinka a schází k řece. Máma-grizzly se dvěma odrostlými medvíďaty. A začíná fantastické půlhodinové divadlo. Máma učí své ratolesti chytat ryby. Něco tak úžasného a tolik spontánních situačních momentů jsme ještě neviděli. To byla odměna a zážitek za všechny peníze. Tak tohle je ta správná Aljaška. Hladoví, ale šťastní jsme se vrátili k autu. Nechceme se zdržovat vařením, tak jedeme na Hwy a cestou dál vyhlížíme nějakou hospodu. Ale nikde nic. Plánovaně odbočíme na paralelní cestu, která vede těsně kolem SHILAK LAKE. Takový trochu omyl – 30 km drnkačka po štěrkové cestě (kam se hrabe D1), ale vyplatilo se. Tak v půlce nám přes cestu kousek před námi přešel velký černý medvěd. Podíval se na nás a hupky do lesa. Z bezpečí auta si můžeme říct, že to byl hezký medvídek. K naší úlevě se vrátíme zpátky na Hwy a po chvíli zastavíme u první hospody – hladoví. Byla to pizzerie, kde dělali opravdu obří pizzy. Hospoda téměř prázdná, objednávka křidýlek a burgerů rychlá, ale pak jsme na jídlo čekali ještě skoro hodinu. No hrůza. Už dlouho jsme jídlo nesnědli s takovou chutí. Přes STERLING dojedeme do SOLDOTNY, kde dokoupíme pivo a víno a odbočíme na KENAI SPUR HWY směrem do Cookovy zátoky. Projedeme nezajímavé KENAI a pak už míjíme jen sem tam nějakou usedlost. Jinak je před námi jen rovná silnice a les kolem, absolutní pusto. A to dost dlouho. Začínáme pochybovat o informacích v německém průvodci. Tady už přece nemůže nic být. Ale světe, div se. Na úplném konci silnice ukazuje směrovka doleva na kemp a směrovka doprava na JAMES COOK STATE PARK. Hurá! V kempu za 12 USD jsme si našli hezké místo, aut tu moc není, většina návštěvníků jsou stanaři. Je tu hezké prostředí, ale bohužel prší a lije čím dál víc. Tak skončíme u karet a lahvičky.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-poloostrov-kenai.html

Ráno se z vyhlídky podíváme z útesů na Cookovu zátoku. Už neprší, ale je zataženo. Cestou zpět nám to nedá a odbočíme v Kenai do Old Townu, ale místní návštěvnické centrum je ještě zavřené. Ale ani to asi nevadí. KENAI OLD TOWN tvoří pár starých baráčků, které je možno spočítat na prstech. Pravoslavný kostelík jsme dokonce na poprvé přehlédli. Hezká stavbička, ale jinak nic. Když jsme míjeli na náměstíčku postavené tribuny a zdobení alegorického vozu, uvědomili jsme si, že je 4. července – Den nezávislosti, jeden z největších amerických svátků. Po nájezdu na Sterling Hwy jedeme zpátky směrem na Cooper Landing. Usoudili jsme, že dále na jih do Homeru nepojedeme a ušetřený čas raději využijeme na severu. Rovná silnice ubíhá celkem monotónně, až do chvíle, kdy před námi vidíme stát u krajnice několik aut a venku lidi s foťáky. Za příkopem vedle silnice okusují dvě malá roztomilá medvíďata stromek. Uděláme také pár fotek, ale pak trochu znejistíme, neboť se nikdo nezajímá, kde je asi jejich máma. Taková blízkost mláďat je dost nebezpečná. Pak si Iveta všimla jednoho pána, který byl s foťákem kousek dál. Tam jsme konečně mohutnou grizzly-mámu objevili, byla od nás tak 15-20 metrů, ale naštěstí byla otočená zády a pohybovala se směrem k medvíďatům. Přesto jsme se rychle přesunuli do auta, není radno si zahrávat. Byli jsme svědky situace, kdy z auta vystoupila matka se 3 malými dětmi, aby jim ukázala medvídky. Kolem projíždějící ranger jí nevybíravými slovy vynadal a zahnal je okamžitě zpět do auta. Určitě věděl proč. Podél silnice se stále vine mohutná řeka Kenai. Začneme si pohrávat s myšlenkou zkusit se projet na raftu. V COOPER LANDING je ideální příležitost. Zajedeme na parkoviště a zajdeme si pro informace. Objednáme si 3 hodinovou projížďku na raftu (á 59,USD), ale startuje se až ve dvě. Mezitím omrkneme rýžování zlata z písku z Cooper Creeku s výkladem a odjedeme kousek zpět na hezké parkoviště u řeky, kde si uděláme oběd. Pak se ještě přes most podíváme na druhou stranu řeky a je to tady. Vyfasujeme legrační nepromokavé oblečky a vesty a můžeme nastupovat. U mostu na nás čekají dva rafty, my vyfasujeme jako průvodce prima chlapíka, který raft ovládá opravdu bravurně. Absolvujeme hezkou a klidnou plavbu po řece Kenai až k jezeru Shilak. Řeka se zdá klidná, ale opravdu to teče. Za dvě a půl hodiny jsme urazili 20 km. Cestou jsme viděli hodně orlů skalních, na konci se před námi s obrovským rachotem zřítil do vody velký strom. Akční závěr. Dodávkou se dovezeme zpět k autu, odevzdáme oblečení a pak si hned za mostem koupíme kávu a úžasné hot-dogy na cestu. Opět začalo pršet, ale nevadí. Stavět se už nikde nebudeme, vzhledem k dalšímu programu chceme dojet co nejblíže ke Girwoodu. Na přespání zastavíme na parkovišti na začátku zátoky. Prší a prší.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-poloostrov-kenai-2.html

Pokračování cestopisu najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/z-ciziny/aljaska-a-yukon-2012-ii.html

 

 

 

13.08.2018 17:03:28
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one