Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Aljaška a Yukon 2012 - II.

Aljaška a Yukon 2012 - II. - obrázek

Aljaška a Yukon 2012 - II. - obrázek

Jsme v polovině našeho cestování po daleké Aljašce a legendárním Yukonu. Předchozí část cestopisu najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/z-ciziny/aljaska-a-yukon-2012.html

Pršelo celou noc a ráno prší dál, pořád pryč. Louže vedle auta se hodně zvětšila. Jedeme do GIRWOODU a tady odbočíme na ALYESKA HWY a pak na štěrkovou cestu ke CROW CREEK MINE – skanzenu z bývalého zlatokopeckého dolu. Za 20 USD jsme dostali pánvičku, sáček s pískem a krabičku na zlato. Taťka zaplatil jen za vstupné polovinu. U potoka jsme se s Ondrou pustili do rýžování. Když jsme měli instruktáž, tak to vypadalo jako hračka, ale nic snadného to není. Vymývali jsme kamínky a písek o sto šest, ani déšť nám nevadil. Mamka moc štěstí neměla, ale Ondra byl nadšen. Povedlo se mu vyrýžovat 3 malé kousky zlatých plíšků, jeden dokonce přímo z potoka. U potoka jsme potkali úžasnou postavičku – chlapíka, který si k potoku nesl vlastní nádobíčko. Prý už tam chodí několik let a věří, že se na něj jednou usměje štěstí. Pojmenovali jsme ho zlatokop Tom. Po návratu na Alyska Hwy zajedeme ještě kousek dál, podívat se do lyžařského střediska Alyeska Resort. Architektura je tu podobná jako v Harrachově a lanovka je dokonce v provozu. Ale bohužel je špatné počasí a viditelnost téměř nulová, tak od zajímavého výletu upustíme. Zpátky na hlavní silnici a pokračujeme dál na sever. Projedeme kolem Anchorage a zastavíme se až v malé vesničce ELKUTNA. V průvodci byla zmínka o malovaných domkách, tak jsme se chtěli podívat. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme uviděli realitu. Je zde historický skanzen, kde stojí dva ortodoxní kostelíky (starší Sv. Nicholase z roku 1870) a nachází se hřbitov athabaských Indiánů a Rusů. Nad hroby jsou postavené zajímavé barevné domečky. Některé hroby byly hodně staré, některé novější. Opět velká zajímavost. Pro další cestu do Palmeru zvolíme alternativní Old Glenn Hwy. Neprohloupili jsme, pěkná silnice vede mezi kopci a kamenná pláž u řeky pod mostem nás zláká ke krátké zastávce. V Palmeru opět natankujeme a v nedalekém kempu uděláme servis za 5 USD. Dalším cílem je nám již známá pižmoní farma – MUSK OX FARM. Konečně mají otevřeno, a tak se můžeme projít s milou průvodkyní po pastvinách a dozvědět se spoustu informací o těchto zajímavých zvířatech. Třeba, že vlna ze spodní vrstvy pižmoní srsti je absolutně nejteplejší, že pižmoni byli na Aljašce zcela vyhubeni a pár kusů pro nový chov bylo dovezeno z Grónska. Pokračujeme dál na sever, ale trochu oklikou. Odbočíme do hor na HATCHER PASS. Kousek pod sedlem zastavíme na parkovišti u řeky Little Susitna, kde jsou vymezena i místa na přenocování za 10 USD. Udělalo se hezky a taťka nás láká na krátkou procházku. Je pravda, že dneska jsme většinu dne strávili v autě, drobné protažení nebude k zahození. Nakonec z toho bylo 11 km po Gold Mine Trailu. Ten celý měří 18 mil a vede k MINT GLACIERU, který napájí řeku Susitnu. Vycházeli jsme až po 6 hodině, přesto téměř celou cestu tam svítilo slunko, ale když se spustil déšť, mamka začala stávkovat a otočili jsme se k návratu. Celé jsme to zvládli za 2 a půl hodiny. Taková lehká procházka před večeří. Ta nám potom náramně chutnala, ale nejen kvůli tomu. Koupili jsme steak z halibuta a byla to fakt ňamka.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/z-girdwoodu-na-hatcher-pass.html

Vstáváme zavčas do polojasna, ráno v 6 hodin svítilo i sluníčko. Vydáváme se dál a stále po silnici stoupáme. Naším prvním cílem je INDEPENDENCE MINE, skanzen velkého zlatého dolu v horách. Na parkovišti pod dolem poctivě zaplatíme do obálky 5 USD a až o pár desítek metrů dál narazíme na bránu a ceduli, že otevírají až v 10 hodin. Ale výhodou amerických historických památek je, že si člověk může bez jakéhokoliv omezení prohlédnout exteriéry i mimo otevírací dobu. Tak jsme si to všechno hezky „prolezli“. Typický americký skanzen – baráky opravené, ale důlní zařízení totálně v troskách. I tak to byl pěkný zážitek, získali jsme spoustu zajímavých informací. Pod dolem odbočíme na štěrkovou cestu směrem na HATCHER PASS i přes varování, že se nedoporučuje pro RV (obytná auta). Udělali jsme dobře, cesta byla lepší než leckterá asfaltka. Ze sedla byly fantastické výhledy a chvíli jsme se kochali. Po sjezdu dolů jsme pokračovali oblastí GEORGE PARKS. Podél cesty byla řada jezer a lesních jezírek, kde byly divoké kempy čtyřkolkářů. Na ježdění tady mají ideální terény, a tak bylo u vody zabrané každé volné místo. Po štěrkové cestě jsme dojeli až na státní Hwy a pokračujeme na sever směrem k parku DENALI. Asi v polovině cesty uděláme odbočku do města TALKEETNA. Je to hezké turistické městečko, známé svým výhledem na nejvyšší horu Mt. McKinley a také leteckými výlety k této hoře. Je to také výchozí místo pro horolezce, kteří chtějí nejvyšší horu Severní Ameriky pokořit. Prošli jsme se, odolali lákadlům leteckých výletů (pro tři už byla cena vskutku neúnosná) a dali si oběd ve stylové restauraci. Užili jsme si dost legrace s ukecanou číšnicí, díky jejíž výřečnosti nám ani moc nevadilo, že půlku věcí, co jsme chtěli, neměli. Ondra si dal klasicky burger a my s taťkou salát Ceasar s halibutem. A hurá dál. Musíme se vrátit stejnou cestou zpět na Hwy a čeká nás ještě dlouhá cesta do cíle – DENALI. Cestu kopírovala celkem monotónní krajina, přesto jsme se občas kochali krásnými výhledy na horský masiv ALASKA RANGE a Mt. McKinley. Bylo krásně a svítilo sluníčko, nad horami a před námi se však kupily mraky. Do NP DENALI jsme dorazili k večeru. Zaparkovali jsme u vjezdu a jdeme se zeptat do informačního centra na místo v některém z místních kempů. Bohužel vše je plné na několik dní dopředu. Je to až k nevíře, na silnicích člověk potkává minimum aut, ale tady je plno. V průvodcích ale na to upozorňují, vše tu většinou funguje na rezervace a těch pár volných míst se rozebere hned ráno a ještě k tomu jsme sem dojeli o víkendu. S touto možností jsme ale již počítali, a tak jsme po cestě sledovali, kde jsou další kempy v blízkosti parku. Protože do parku je možné dostat se pouze některým z místních autobusů, navštívíme ještě vedlejší centrum a zakoupíme jízdenky na druhý den ráno včetně vstupu do NP. Potěšilo nás, že jsme touto kombinací ušetřili 10 USD na osobu (kombi-tiket stál 46 USD). Vybrali jsme si autobus bez průvodce, ze kterého je možné po cestě vystoupit a svézt se dál nebo zpět jiným. Jízdenku jsme měli k předposlední zastávce v parku WONDER LAKE, čekalo nás 11 hodin strávených v autobusu. Vrátili jsme se po Hwy 6 mil zpátky a v Grizlly Campgroundu jsme za 26 USD získali pěkné místo u řeky, bohužel bez grilu. Moc nás to ale netrápilo, bylo už dost hodin a ráno musíme vstávat brzy. Upekli jsme si naložená žebra v troubě, dali pár partiček karet a mezitím se na recepci dobila kamera. Pak honem na kutě, Ondra měl s brzkým budíčkem problém už teď.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-z-hatcher-passu-do.html

Ráno vstáváme už ve čtvrt na 6. I když máme jízdenky na autobus v 6,45, odjíždíme z kempu pro jistotou hodˇku předem. U autobusu nás vítá starý, ale vitální řidič, který nám stoprocentně nahradil průvodce. Celou cestu povídal a povídal – o historii a současnosti parku, o zvířatech a tak. NP DENALI byl založen již v roce 1917. Slovo „Denali“ znamená v původním athabaském jazyku „velký“ a týká se nejvyšší hory Mount McKinley. V roce 1976 byl park označen za mezinárodní biosférickou rezervaci. Autobus je poloprázdný, takže si uděláme pohodlí každý na své sedačce a máme ideální přístup k oknům na focení a filmování. Vzhledem k tomu, že celková doba jízdy byla 11 hodin a každou hodinu jsme měli 15 – 45 minutovou zastávku, upustili jsme od našeho plánu někde jízdu přerušit a dát si krátký trek do divočiny. Na to tady člověk potřebuje alespoň několik dní. Naší konečnou zastávkou bylo Zázračné jezero (Wonder Lake), ke kterému jsme projeli parkem 138 km. Náš řidič nám maximálně vychází vstříc. Okamžitě zastavuje, když někdo zahlédne nějaké zvíře nebo když je někde hezká vyhlídka a nechá do sytosti cvakat fotoaparáty a vrčet kamery. Za celou jízdu jsme viděli 12 medvědů, 7 karibu, několik orlů skalních a také jednoho králíka, který vypadal, jako by měl na packách „sněžnice“. Počasí bylo na střídačku, od sluníčka, přes polojasno a déšť až k ukrutné bouřce v závěru. Rozsáhlost a rozmanitost parku na nás udělala obrovský dojem. A to jsme projeli ani ne jeho třetinou. Po návratu na parkoviště u autobusového centra se v autě vysprchujeme, uděláme večeři a pak zajedeme do kempu naproti udělat servis (5 USD). Vyrazíme směrem na FAIRBANKS s plánem někde poblíž zakotvit na noc. Cestou se krátce zastavíme v NENANĚ, jediném městečku mezi Denali a Fairbanks. Městečko zažívá největší slávu vždy na jaře, kdy taje led. Místní lidé (převážně athabaští domorodci) vymysleli úžasnou tipovací soutěž, která je již populární v celé Americe. Na zamrzlou řeku Nenanu se postaví dřevěný triangl, který je provazem spojený se zvonem u místního kostela. Lidé si za drobný obnos tipují datum, kdy led roztaje a triangl spadne do vody a rozezní zvon. Vítěz bere polovinu vybrané sumy, obci zůstává druhá polovina. Díky popularitě a dobrému marketingu už se vždy vybere několik set tisíc dolarů. U Fairbanks jsme ale večer kroužili sem a tam a hledali příjezd k řece Chena. Bylo to jako začarovaný kruh. Několikrát jsme jeli kolem jednoho RV Parku, ale ten jsme hned zpočátku zavrhli, byl přecpaný a drahý. Nakonec jsme o půl 12 v noci konečně zaparkovali na parkovišti před PIONEER PARKEM na začátku Fairbanks, kde už nocovalo několik obytek.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-np-denali.html

Ráno jsme si prošli relaxační a zábavný Pioneer park. Atrakce a obchody otvírali až v 10 – 12 hodin, ale jak již jsme si zvykli, exteriéry jsme si mohli volně a bez omezení projít. Popojeli jsme do města a zaparkovali kousek od Down Townu. DOWN TOWN ve Fairbanks představují pouze dvě ulice a park u řeky. Vzhledem k tomu, že je dnes neděle, je všechno zavřené a všude je úplně mrtvo. Parkem s několika památníky dojdeme k návštěvnickému centru a prohlédneme si alespoň výstavku o domorodém obyvatelstvu. Jednu zajímavost ve Fairbanks ale nevynecháme – ICE MUSEUM, kde jsou uchované a vystavené ledové sochy. Shlédli jsme i zajímavý film o každoročním mezinárodním mistrovství v sochání z ledu. Něco fascinujícího. Kousek za městem ještě zajedeme do předměstské části, která se jmenuje NORTH POLE a kde je Dům Santa Klause, obrovská prodejna vánočního zboží, před kterou stojí v nadživotní velikosti sám Santa Klaus. Před namalovanou adresou: Santa Klaus, Severní Pól, Aljaška taťka pronesl: „Dnes som vyriešil ďaĺšu záhadu…“. Tolik vánočních věcí pohromadě jsme v životě neviděli. To by bylo něco pro Klárku. A už se začínáme vracet. Po Alaska alias Richardson Hwy zpět na jihovýchod. Zastavíme na oběd u krásného jezera, kde omladina řádí na vodních skútrech. Je krásné počasí a teplo, poprvé vytahujeme krátké kalhoty. Další dlouhou a celkem monotónní cestu nám zpestří například zastávka, kdy obdivujeme závěsný ropovod nad řekou nebo návštěva skanzenu Rika´s Roadhouse. Projedeme nám již známý Tok a kousek za ním zajedeme do kempu u řeky Tok. Hezké místo, které ale nebylo bez vady. Díky blízkosti vody se do nás pustila spousta komárů a v sousedství byla čtveřice veselých a hlučných amerických důchodců, kteří se tajně chodili napít do karavanu. Přesto jsme si užili grilovačku a seděli u karet a ohně, dokud slunko nezalezlo za stromy.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-z-fairbanks-do-toku.html

Ráno už jedeme po Alaska Hwy jen kousek. V TETLIN JUNCTION odbočíme na sever směrem do Dawson City po Taylor Hwy. Čeká nás jízda po hezké silnici naprostou pustinou. Dnešním prvním cílem je CHICKEN – legrační městečko (teda spíše osada), kde je vše motivováno jeho názvem. Kuřata na každém kroku. Hrdě označovaný Down Town představují 4 baráčky. I tak je tu spousta zajímavostí. Asi největším tahákem je zdejší historická památka na „zlaté“ období – obrovský bagr na rýžování zlata. Z oblasti Klondiku ho v roce 1988 přestěhovali sem, kde úspěšně rezaví. Setkání s tímhle prvním svědkem slavné historie je i tak úchvatné. Dali jsme si kávu v místní kavárně a chtěli hned vedle natankovat. Stáli jsme tam tak 10 minut a natankovali za pouhých 5 USD, pořád to vypínalo. Naštěstí jsme si všimli ještě jednoho stojanu hned vedle silnice. Tak hurá tam. Místní panáček nám natankoval plnou nádrž. Při tankování nás oslovil mladík s batohem, zda bychom ho nesvezli. Když už někdo jede tímhle směrem, je jasné, že do Dawson City a na Klondike. A moc tu toho opravdu nejezdí. Samozřejmě milého mladíka naložíme, vyklube se z něj Francouz, který studuje na univerzitě v Quebecu. Jako většina Evropanů miluje cestování a když má teď „za bukem“ takové možnosti… Díky Michelovi, s kterým si povídá mamka, sedí Ondra také chvíli vpředu, nespí a vidí okolní úžasnou krajinu. Ještě chvíli jedeme po Tylor Hwy a pak najedeme na štěrkovou Hwy TOP OF THE WORLD, která vede po vrcholcích hor a je sjízdná jen v létě. Po obou stranách jsou výhledy na nekonečné lesy a před námi táhnoucí se cesta jako had. Něco úžasného. Na opuštěném stanovišti bývalé americké hranice uprostřed pustiny jsme udělali spoustu hezkých stylových fotek. O pár desítek mil dál už nás čeká moderní americko-kanadská hranice, kterou projedeme absolutně bez problémů i se stopařem. Na odpočívadle s úžasnými výhledy si uděláme rychlý oběd a už se těšíme dál. Silnice na kanadské straně je už sice místy asfaltová, ale značně děravá, hodně nás to vytřáslo a na štěrkových úsecích se zase dost práší, vrstva prachu je i uvnitř celého auta (americká auta moc netěsní). V pozdním odpoledni se dole před námi objeví řeka Yukon a legendární DAWSON CITY. Dojedeme až k řece, kde je přístaviště přívozu přes Yukon. Tady silnice končí a jinak to dál nejde. Vysadíme tu našeho stopaře a sami nejdříve zajedeme do kempu kousek před přívozem. Najdeme si hezké místo nad řekou, zabydlíme se, kluci naštípou dřevo na oheň, až zase přijdeme. Oblékneme se do gala a vyrazíme do večerního Dawson City.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-chicken-a-top-of.html

Převezli jsme se přívozem a ujistili se, že ještě v 10 večer pojede. Prý jezdí celou noc, převezou vždy toho, kdo potřebuje. Hned po výstupu nás zaujme historická zbrojnice a staré lodě, zakotvené u břehu. Jako mávnutí proutkem na nás dýchne atmosféra staré doby. Za chvilku jsme v centru, vše je zavřené, ale domy jsou jeden hezčí než druhý a stále je co fotit. Docela překvapivě je tu minimum lidí. Procházíme jednotlivé prašné ulice s jedním cílem. Najít vyhlášenou restauraci Klondike Kates. A podařilo se. Museli jsme čekat u vchodu, než nás číšník usadil. Večeře byla výborná. Kluci vyzkoušeli několik yukonských piv, mamka si dala výborný koktejl. Ondra se chtěl po večeři vrátit, ale podařilo se nám ho přesvědčit, že by byla škoda, nenavštívit nejstarší kasino v Kanadě. Chvíli jsme se ještě procházeli památečním městem a pak zamířili ke kasinu DIAMOND TOOTH GERTIES. Hrát určitě nebudeme, ale těšíme se na vyhlášený kankán. Za vstup dáme 10 USD a Ondra je najednou spokojený, protože sem na rozdíl od barů smí (vstup do kasina je od 19 let). Nejdříve jsme u baru obhlédli situaci, zjistili, že Jacka Danielse tu čepují sprchou a pak se usadili ke stolu a čekali na představení. Za námi se točí ruleta, kolem dokola neustále cinkají peníze z automatů a do toho začne hrát barový „šraml“ (bubny a piáno – fakt bomba). Prostě atmosféra dokonalá. Kankánové tanečnice, více jak stokilová sólistka, ale výborná zpěvačka a skvělá bavička, ještě úžasnější sólista, sympaťák s dokonalým barytonem. Bavíme se skvěle. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. V půlce programu sestoupily tanečnice mezi diváky a každá si vybrala svoji oběť. Ta nejhezčí se usadila na klíně našeho taťky a po chvíli už si ho odvádí na jeviště do pěvecké soutěže. Každý ze čtyř soutěžících dostal papír s textem, podle Jardy jakýsi jazykolam. Legrace už od začátku, náš taťka je na řadě jako poslední. Když se třetí soutěžící představí jako Jarda z České republiky a pak náš táta zopakuje po chvíli totéž, publikum se fakt dokonale baví. Vyvrcholením je vystoupení našeho taťky-šoumena. Nemohlo to dopadnout jinak – vyhrál. Jeho odměnou byl podvazek jeho patronky, který ji osobně sundal z nožky. No bavili jsme se královsky. Přesunuli jsme se ke stolu české skupiny, odkud byl druhý Jarda, a dozvěděli se, že jsou to turisté také z Plzně a okolí. Prostě svět je malý a Češi se najdou všude. Při povídání jsme shlédli ještě půlnoční představení, zcela jiné a trochu odvázanější, než to předchozí. Nakonec jsme jeli přívozem v půl 2 v noci. Poprvé jsme viděli západ slunce, jako by se řeka Yukon koupala v plamenech. Nádhera. Na oheň u auta už nedošlo, spokojeně jsme se zavrtali do peřin.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/aljaska-2012-dawson-city.html

V noci začalo pršet, ráno bylo kompletně zataženo a trvalý déšť. Po snídani se převezeme přívozem do města. Tentokrát už s autem, chceme pokračovat dál. Zaparkujeme na ulici kousek od informačního centra. Prší docela vydatně, takže prašné cesty už jsou plné bláta. My ale nejsme z cukru, takže vybaveni deštníky a přeskakujíce louže směřujeme pěšky do domku Jacka Londona. Projdeme téměř celý Dawson, jdeme kolem hezkých stylových vilek na okraji, pamětní dům je téměř až na konci. Muzeum zajímavé, ale ještě zajímavější je reakce paní u pokladny, když se zeptáme na cestu na hřbitov. Okamžitě se zeptá, odkud jsme. Když zjistí, že z Čech, odvětí, že jistě hledáme hrob Jana Eskymo Welzla a podá nám několik listů s informacemi a jeho životopisem v češtině. Dokonalé. Vrátíme se k autu, lije jako z konve. Taťka ještě v blízkém zlatnictví koupí mamce k výročí stříbrné svatby řetízek ze zlata vyrýžovaného na Klondiku a vyrazíme za českým dobrodruhem. Hřbitov je umístěný na kopci nad městem a je rozdělený na jednotlivé sekce (policejní, židovský atd.). Hrob Jana Welzla bychom asi i bez popisu našli snadno, je plný českých vlaječek a různých suvenýrů. Vede sem cesta asi každého Čecha, který se do těchto končin dostane. Kousek za městem hned odbočíme na cestu podél legendárního potoka BONANZA CREEK. Všude kolem cesty jsou hromady vytěžené a přerovnané hlušiny a kamenité země, částečně už zase zarostlé křovím. Pohled docela tristní. Dodnes je celá oblast rozdělená na „claimy“ a je v soukromých rukou. Na Claimu 33 je možnost rýžování zlata pro turisty, ale vytrvale prší a prší, tak si necháme zajít chuť. Na konci cesty dojedeme k další historické památce. Dredge № 4 je největší a nejzachovalejší obří bagr na rýžování zlata. Tento bagr zcela přerovnal celý potok a udělal nové koryto. Obrovské monstrum jsme si prošli s průvodcem a i ze shlédnutého filmu jsme se dozvěděli spoustu informací. Vrátili jsme se zpátky na Klondike Hwy. Ještě hodně daleko jsou kolem cesty podél Klondiku jen hromady suti. Je to velmi neutěšená krajina. Jízda po Klondike Hwy je jednotvárná mezi zelení a absolutně bez provozu. Na odbočce s Dempster Hwy, která vede do Inuviku za polární kruh, tankujeme a opět se tu setkáváme s naším francouzským stopařem. Čeká na stopa na sever a je už celý pěkně promáčený. Také jsme o této cestě uvažovali, ale z pohledu času a kvůli nepřízni počasí jsme to odpískali. Později se dovíme, jak jsme udělali dobře. Na oběd se zastavíme u hezkého jezera, kde nám společnost dělá bobr. Kousek dál se ještě zastavíme u zajímavého domku OLD HOUSE COFFE s krásnou starou pumpou. A pak už jen jedem a jedem. Cesta v dešti byla docela dlouhá a jednotvárná. Večer jsme zakotvili v kempu MOOSE CREEK. Taťka se cestou pro dřevo seznámil se starší paní z Whitehorsu, která nás vzala na procházku kolem potoka a řeky Steward. Už moc nepršelo, takže hodinová procházka byla po celodenním sezení v autě opravdu příjemná. Ondra mezitím navzdory dešti roztopil gril a udělali jsme si výbornou večeři. Ještě nezbytné karty a spát.
Fotogalerii najdete zde:
Pršelo celou noc i ráno. Jedeme dál na jih, ale zakrátko odbočíme na Steward Hwy po „Stříbrné stezce“ (SILVER TRAIL). Stylově nám za chvíli přes cestu přeběhne stříbrná liška a zmizí v křoví dřív, než zapneme foťák. Po cestě je několik zajímavých zastávek. První je v městečku MAYO , kde navštívíme muzeum v Binet House a dozvíme se řadu zajímavostí k místnímu rýžování zlata a těžbě stříbra. Vyplníme i soutěžní lístek pro návštěvníky o zlatou nugetku, třeba se na nás usměje štěstí. Další zastávkou je ELSA, bývalý stříbrný důl. Když při krizi v 80. letech minulého století klesla cena stříbra, těžba zde byla zastavena. Důl je ale pro veřejnost zavřený, ještě se tam něco dělá. My tam přesto zajeli omrknout a nikomu to nevadilo. Uděláme si odpočinkovou zastávku u jezera FIVE MILE LAKE, kde je hezká rekreační zóna, ale zcela bez lidí. Ondra vytáhl prut a šel zkoušet štěstí. Pořád nic, a když už to chtěl zabalit, na poslední nahození mu skočila na háček menší štika. Takže radost veliká, i když z počasí moc ne. Prší více méně stále. Dojedeme až do KENO CITY, malého, dnes už téměř opuštěného městečka, které bylo ještě nedávno centrem těžby stříbra. Staré domy a auta jsou ale hezkými objekty na focení. V muzeu historie opět vyplníme soutěžní kartičku a pak si zajdeme na kávu a pivko do starého baru. Naproti si ještě projdeme expozici starých strojů a vydáme se stejnou cestou zpět. Přestává pršet a trhá se obloha, konečně se opět z auta můžeme těšit hezkými výhledy. U jiného jezera po cestě dáme oběd a o kousek dál v RV-parku uděláme za 5 CAD servis. Po nájezdu na hlavní Klondike Hwy pádíme dál směrem na Whitehorse. Monotónní jízdu nám zpestřil černý medvěd, který zvolna přecházel silnici kus před námi. V POLLY CROSSING dokoupíme zásoby a zastavíme se u centra místních domorodců. Bohužel zavřeno, naproti však objevíme bývalý kemp, značně zarostlý a zanedbaný, ale i tak najdeme čisté místo s grilem a stolkem. Je tu klid a je to zadarmo. Nejsme jediní, kdo tu nocuje. Ondra si ugriluje chycenou rybu, my zeleninku, ale karty dáme kvůli spoustě komárů raději uvnitř auta.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno pokračujeme po Klondikeské silnici dál směrem na Whitehorse. První zajímavostí jsou hrůzu nahánějící peřeje PĚT PRSTŮ (Five Finger Rapid), které tvoří pět velkých skalních útvarů, jež rozdělují tok Yukonu do pěti úzkých kanálů. Shora to nevypadá nijak nebezpečně, ale pro lodě se zlatokopy byla sjízdná jen jedna cesta a velmi mnoho lidí tu svoji pouť za vidinou zlata skončilo. Projedeme CARMACS a zastavíme se až u zchátralé ruiny staré zájezdní hospody MONTAGUE HOUSE, která je jednou z posledních upomínek na dávné cestování po vnitrozemí. Další cestou kolem jezera FOX se dostaneme k prvním požárem vypáleným lesním mýtinám. Obrovský požár zdejší lesy zpustošil v roce 1998 a les se zde obnovuje opravdu pomalu. Při procházce mezi ohořelými pahýly stromů člověku až mrazí v zádech. Silnice vede dál podél 50 km dlouhého jezera LABERGE širokým údolím s lesními porosty. Naším dnešním cílem je termální koupaliště s kempem kousek před Whitehorse. Bohužel odbočka na Hot Springs Road je zavřená, a tak to musíme vzít objížďkou. Díky tomu jsme narazili na ceduli, která nás zlákala do místní obdoby ZOO. Rozlehlé území, kde se zvířata cítí téměř jako na svobodě. Po procházce mezi místní faunou zamíříme konečně do TAKHINI HOT SPRINGS. Už se moc těšíme na koupačku v teplé vodě. Kemp není nejlevnější (na místní poměry), ale to se dalo čekat. Koupání bylo parádní, voda opravdu teplá, až horká.
Fotogalerii najdete zde:
Vstáváme docela brzy a vydáváme se na cestu. I když jsme už jen kousek od Whitehorse, využíváme ušetřený čas z nerealizované odbočky za polární kruh a míříme po Klondike Hwy dál na jih. Naším cílem je Skagway a legendární Chilkoot. Silnice opět lemují nekonečnéi lesy. První zastávka je u Emerald Lake, nádherného jezera s pozoruhodnou intenzivní zelenou barvou. Světlo se v mělčinách odráží od usazenin opuky, směsi hlíny a uhličitanu vápenatého. Jezero tak vypadá jako velký drahokam. Další zajímavostí na cestě je Carcross Desert, poušť, která je považována za nejmenší na světě (2,6 km2). Je to vlastně písečná duna z větrem naneseného písku z nedalekého Bennettova jezera. Zastavíme se na kávu v Carcrossu, kde už na nás dýchne historie. Sem přes Bennettovo jezero připlouvaly lodě s dobrodruhy-zlatokopy, kteří zdárně přešli sedlo Chilkoot. Odtud je možno jet vyhlídkovou železnicí White Pass & Yukon Route Railroad, která byla vystavěna v době Zlaté horečky v roce 1898, až do Skagway. My ale pokračujeme naším bydlíkem po Klondike Hwy a těšíme se na krásné výhledy při přejezdu Bílého sedla (White Pass). Hezké scenérie začínají kousek za Carcrossem u Bove Islandu. Cestu podél téměř nekonečného jezera nám také zpříjemnilo úžasné setkání. Hned u silnice se živila kytičkami máma medvědice se třemi medvíďaty. Jako by se nechumelilo. Na silnici byla hned zácpa, foťáky jenom cvakaly. Silnice se často potkává s průběhem úzkokolejné železnice. Čím více stoupáme, tím méně je vidět kolem. White Pass dostál svému jménu. Kolem nás se rozprostírala bílá mlha a my byli rádi, že jsme viděli alespoň silnici před námi. Ještě, že tudy pojedeme zase zpátky. V mlze jsme dojeli téměř až k americké hranici. Celníci byli příjemní, takže nám ani nevadilo, že opět musíme vypisovat vstupní lejstra. Vypsali, zaplatili poplatek á 7,- USD a jsme opět v Americe. Zbývající cestu do Skagway sledujeme železnici v protějším svahu. Je to opravdu úžasná stavba. Skagway nejdříve projedeme autem, zmapujeme situaci a zaparkujeme v uličce kousek od centra. Teda spíše centrální ulice, která končí v přístavu. Městečko plně žije z historie Zlaté horečky a z turismu. Vše je tu již dost umělé a přizpůsobené turistům, kteří sem ve valné většině připlouvají ve velkých zámořských lodích. Dvě lodě v přístavu a rázem je v městečku téměř 3 tisíce lidí. Projdeme se po hlavní třídě a před davem lidí raději prcháme zpět do auta. Zastavíme se u odbočky na Dyea Road a jdeme se podívat na historický hřbitov a k nedalekému vodopádu. Pak pokračujeme do 12 km vzdálené vesničky Dyea, kde u mostu začíná Chilkootský trail. Když se člověk seznámí s jeho historií, vidí většinu míst, kudy Zlatá horečka šla, co všechno lidé absolvovali a za jakých podmínek, pak mu jde až mráz po zádech. Zpátky do Skagway. Zaparkujeme v Garden City RW, ale v kanceláři už je zavřeno a na cedulce telefon na majitele. Chceme jít na představení do místního divadla a ráno zase brzy odjet. Ale rádi bychom zaplatili. Pomohla nám milá paní z vedlejšího obytňáku. Svým mobilem zavolala majiteli kempu a ohlásila nás. Peníze jsme nechali u ní. Po večeři vyrážíme na historickou zpěvohru v místním divadle. U vchodu nás vítají muži v dobových kostýmech a posílají nás do improvizovaného casina v předsálí. Zahráli jsme si odlehčený hazard přímo s herci a byla při tom spousta legrace. Divadlo bylo také úsměvné, hodně jsme si procvičili angličtinu. Po představení procházíme téměř liduprázdným městem, lodě s turisty odpluly. Jen herci se na kolech rozjíždějí domů a srdečně nás zdraví. Uděláme ještě pár večerních fotek a pak se vydáme k autu a do hajan.
Fotogalerii najdete zde:
Brzy ráno se sbalíme a bez snídaně odjíždíme ze Skagway. Chceme se nasnídat na jednom z parkovišť za městem s výhledem na železnici. Jestli jsme se správně dívali do jízdního řádu, měli bychom se dočkat výletního vlaku Skagway-Carcross. Ještě jsme nedosnídali a vláček už si to supí po kolejích a mostech zatesaných do skály. Je to úžasný pohled. Vlak byl ale jen jedním z důvodů brzkého ranního odjezdu. Doufáme, že se dostaneme na White Pass, ještě než ho zahalí bílá mlha. A měli jsme štěstí. Konečně jsme viděli zajímavou místní krajinu, plnou řek, potoků, potůčků, jezer a jezírek mezi skálami a kamením. Cestou na sever se počasí i výhledy stále vylepšovaly. Zastavili jsme se v Caribou Crossing, ale obhlédli zdejší muzeum a ZOO jen zvenku. Další zastávkou byly pozůstatky bývalé poštovní stanice Robinson, postavené v roce 1909. A pak už nás opět přivítalo město Whitehorse. Podle místního průvodce jsme si vybrali kemp na okraji města, kde byl v ceně servis a kde byla možnost auto umýt. Pak už nás čekalo jen balení a uklízení. Zítra se budeme muset s bydlíkem, který se stal na 3 týdny naším domovem, rozloučit.
Fotogalerii najdete zde:
Na 8. hodinu ráno vezeme naší obytku zpět do půjčovny Fraserway RW. Auto je uklizené, čisté, cestou ještě natankujeme. Vrácení proběhne absolutně bez problémů a v pohodě. Protože máme do odletu ještě čas a auto z půjčovny nás poveze na letiště až za 3 hodiny, necháme naše zavazadla v půjčovně a vydáme se do města. Whitehorse je hlavní město kanadského spolkového teritoria Yukon a leží na stejnojmenné řece Yukon. Bylo významným bodem v době Zlaté horečky, působilo jako překladiště nákladů pro potřeby zlatokopů. Prošli jsme se po hlavních ulicích, kolem parníku Klondike dojdeme k řece. Přejdeme po mostě na druhou stranu a po stezce podél břehu se zajdeme podívat až k přehradě Swatka s elektrárnou. Po návratu do půjčovny naložíme zavazadla a hurá na letiště. Zpáteční let byl opět přes Grónsko.

Aljaška doplněná kanadskou historií Zlaté horečky byla opravdu nezapomenutelná. Naše cesta proběhla absolutně bez problémů a s tisíci zážitků. Můžeme jenom doporučit.
Fotogalerii najdete zde:
21.08.2013 21:23:44
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one