Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Francie 2011 - Normandie

Francie 2011 - Normandie - obrázek

Francie 2011 - Normandie - obrázek

Plánované Finsko pro letošní dovolenou jsme z časových důvodů změnili na Francii. Chceme projet pobřeží Normandie a Bretaně. Po letech vyrážíme jen na dva týdny a až druhý týden prázdnin. Díky finišující stavbě domu a jezírka na Vitince probíhalo balení na dovču jen tak mimochodem a ani taťka to s přípravou cesty nepřeháněl. Prostě to bereme jako klidnou a odpočinkovou dovolenou, i když samozřejmě chceme vidět co nejvíce. Ale jedeme sami, tak se můžeme přizpůsobovat aktuální situaci a nic složitě neřešit.
Pátek 8. 7.

Vyrážíme po nákupu přímo do auta před čtvrtou hodinou z Plzně. Tradiční zastávka před hranicemi u "Mekáče" a už uháníme Německem. Na přespání zvažujeme známý STPL v Öhringenu, ale zastavit v 7 se nám zdá moc brzy. Můžeme se ještě kus přiblížit našemu cíli. Těsně za odbočkou na Öhringen jsme trochu zalitovali našeho rozhodnutí, protože jsme se pak hodinu posouvali krokem v zácpě. Na místo přespání v Lembergu kousek od lucemburských hranic (N 49o 10´21,8" / E 7o 38´51,6"), které jsme si našli v Board Atlasu, jsme tak dorazili až kolem 22. hodiny. Hezký, klidný STPL na kraji městečka, pouze s přespáním zdarma, se servisem 4,50 Eur. Po rychlé večeři unaveni uléháme do hajan.

Sobota 9. 7.

Že jsme potřebovali odpočinek jako sůl, se ukázalo ráno. Vzbudili jsme se a vstávali až po 9. hodině, což je při našich dovolených věc nevídaná. Hlavně u našeho taťky, děti by spaly klidně třeba až do oběda. V klidu jsme se nasnídali a vyrazili směrem Lucemburk. Času máme relativně dost, a tak je zbytečné utrácet těžké peníze za francouzské dálnice. Trasu máme naplánovanou přes Lucembursko a Belgii, a pak to ohneme do Francie. Domluvili jsme se, že hlavní město Lucemburk mineme a zajedeme sem, až někdy pojedeme na Moselu, a že to natáhneme až do Amiens. Cesta ubíhala v klídku a pohodě, stále bylo na co koukat. Hezká zvlněná krajina, stáda pestrobarevných krav a oveček. Na poslední belgické benzínce si kluci koupili na ochutnávku 3 druhy typických belgických piv a už jsme ve Francii. Po francouzské státovce se jede velmi dobře. Rychlost pro obytňák téměř stejná jako na dálnici, malý provoz, silnice je místy i čtyřproudá. Jen průjezdy městeček jsou pomalejší, ale zase se kocháme hezkými pohledy na typickou francouzskou architekturu. Přes Francii několikrát přešla fronta, což už několik desítek kilometrů před Amiens připomíná celá řada válečných hřbitovů s bílými kříži. Čím blíže pobřeží, tím se se stopami novodobé historie budeme setkávat stále častěji. V Amiens jsme jeli stále směrem na centrum, za nádražím zahnuli doprava a dojeli do míst bývalých nádražních skladů. Vjeli jsme dovnitř a zastavili na volném prostranství. Kousek od nás stály zaparkované 3 linkové autobusy a jeden řidič k nám hned zamířil. S francouzštinou máme stále problémy, ale i tak jsme pochopili, že nám radí postavit se za jejich autobusy. Možná ochrana proti zlodějům, přeci jenom je to trochu odlehlé místo. Ale jinak velmi výhodné. Za pár minut chůze už stojíme před největší gotickou stavbou. Katedrála Notre-Dame v Amiens je jednou z památek UNESCO a zcela právem. Stavba je to rozlohou i zdobením úžasná. Bohužel bylo zavřeno, takže jsme ji mohli obdivovat jen zvenku. Vyfotili jsme ji ze všech stran a pak zamířili přes umělý kanál do bývalé textilní čtvrti St-Leu, kde jsou krásně opravené domečky ve vlámském stylu. Spolu s vodními kanály a rozkvetlými kytkami nám to připomnělo Petit France ve Štrasburku. Procházku jsme si zpříjemnili kávovou zastávkou v pěkné kavárně v africkém stylu.

A už míříme k moři. Naším dnešním cílem na noc je přímořské městečko LA TREPORT. Podle WOMO-průvodce jsme dojeli ke STPL v průmyslové zóně. Místo v reálu přesně odpovídalo popisu. Moc pěkné stání pro obytná auta vč. servisu, ale okolí docela hrůza (N 50o 3´34,8" / E 1o 23´21,3" , 8,50 Eur). Chceme najet do brány a koupit si lístek, ale automat nereaguje. Chvíli nám trvalo, než jsme zjistili proč. Drobným písmem nahoře stojí - 0 volných míst. I když nám několik místních tvrdilo, že jsou tam min. 3 místa volná, automat jsme bohužel nepřemluvili. Board Atlas naštěstí nabídl alternativu. O necelé 2 km dál v městečku MERS LES BAINS parkoviště u místního bazénu a hasičské zbrojnice označené pro obytná auta vč. servisu ( N 50o 3´53,6" / E 1o 23´5,8") - stání zdarma, servis - záchod, odpad zdarma, voda 2,- Eur. Super, ale opět plno. Auta stála nejen na vyhrazeném parkovišti, ale i v celé vedlejší uličce. Bylo to trochu napínavé, ale nakonec jsme se přece jenom upíchli na chodníku vedle servisu, ale mimo všechny zákazy, takže v pohodě. Kolem dokola samí Frantíci - holt sobota a ještě sezóna. Stání je v ideálním místě, kousek na pobřeží a k bílým útesům. Při našem příjezdu byly nádherně osvícené zapadajícím slunkem. Je už ale pozdě, tak se jen projedeme k moři, pak uvaříme véču, dáme pár partiček karet a jdeme spát. Ráno je taky den.

Neděle 10. 7.

Opět jsme si přispali, nic nás nehoní. Po snídaňce si jdeme prohlédnout městečko a po schodech vystoupáme ke kostelu nad ním a pokračujeme dál na vyhlídku na útesech. Vyhlídka je na jednom z bunkrů, kterých je na útesech celá řada. Něco pro našeho Ondru. Pohled z kraje útesů dolů je až dech beroucí. Sešli jsme opět dolů a po promenádě podél oblázkových pláží obešli centrum městečka s až kýčovitě barevnými baráčky. Dýchla tu na nás zašlá sláva místa, které bylo v minulosti jedním z nejvyhledávanějších víkendových míst pro Pařížany. Dnes tu již turistický ruch moc čilý není a spousta přímořských domů je na prodej. Udělali jsme nezbytný servis a vyrazili dál podél moře na západ. Naším dalším cílem je DIEPPE, jeden z nejstarších a nejhezčích přístavů. Neodbočili jsme ke STPL v nákladním přístavu, ale spoléhali se na to, že se nám podaří zaparkovat někde u centra. A bylo to dobré rozhodnutí, po chvíli vidíme na druhé straně nábřeží stát volně několik obytňáků. Přejedeme po železném mostě, vypadá to, že otáčivém, zahneme do úzké uličky, objedeme kostelík a z jeho druhé strany zaparkujeme na volném prostranství vedle dalších karavanistů (N 49o 55´32,5" / E 1o 5´9,9"). Kam se člověk podívá, všude jsou obytňáky. I na druhé straně jich stojí několik, dokonce s vytaženou markízou, vlevo od mostu pod skálou s krásným kostelem je zcela zplněný STPL, a když se pak přes mosty dostaneme až k plážím, stojí jich na parkovišti u přístavu také hezká řádka. Z mostu obdivujeme pohyblivý zcela zaplněný přístav. Je odliv a všechny lodě jsou hluboko pod námi. Na nábřeží je jedna restaurace vedle druhé, a protože je doba oběda, je všude docela plno. Naše žaludky se také ozývají, a tak padne rozhodnutí dát si oběd a nevařit (všude inzerují mušle - taťkovu mňamku). Ondra vybral restauraci, ale bohužel bez obrázkového jídelního lístku. Taťka má jasno, my ostatní spíše odhadujeme, co si dát. Opět ta "prokletá" francouzština, už aby se ji Klárka učila. Tak nakonec byla ze sezónní polévky polévka rybí (ale dobrá), mamce přinesli jako předkrm škebličky, ale s vynikající čalamádou. Ondra s mamkou se strefili do masa a Klárka měla salát s výběrem francouzských sýrů. Nakonec jsme si pochutnali a přejedli se. Oběd jsme museli trochu rozchodit. Prošli jsme se k majáku kolem spousty rybářů a potom zamířili podél kamínkových pláží k hradu z 15. století, který se tyčí nad městem. Pod hradem jsme zahnuli do města, narazili na pěší zónu, kde bylo najednou hrozně lidí a obešli stranou ještě dva krásné kostely, kde už zase skoro nikdo nebyl. Pak k autu a razíme dál. Chceme večer grilovat, nejlépe někde u moře, tak hodláme zakotvit brzy. Dáme do navigace postupně asi tři STPL z Woma, ale ani jeden nás neuspokojil. I když jedeme po "žluté" silnici, která kopíruje pobřeží, není žádný u moře a neskýtá tu pravou idylku. Nakonec jsme zamířili do ST-VALÉRY-EN-CAUX, kde má být velký STPL přímo u pláže. Snad bude volno. Navigace nás provedla městečkem a poslala do úzké uličky k pobřeží. Tak na jedno auto. A proti nám najednou dva obytňáky. Naštěstí to bylo v zatáčce a mohli jsme trochu uhnout k vodě. Druhý karavanista už signalizoval, že je plno a když nám to chtěl i sdělit, tak nás málem naboural. I s vědomím, že je plno, to nešlo nikam jinam než dopředu. Alespoň se otočit. Na konci bylo opravdu bílo od obytňáků. Zajeli jsme do uličky pod útesy a světe div se, jedno místečko volné. Jako by čekalo přímo na nás. Taťka bravurně zacouval, měl to na milimetry. A výsledek? Krásné stání přímo pod bílými útesy s parčíkem a šumícím mořem za zády (N 49o 52´18,2" / E 0o 42´35,2" , 4,50 + 0,20/os). Židličky se stolkem šly ven v cukuletu. Jarda vytáhl skládačku, na které se jel projet nejdřív Ondra a pak taťka s foťákem. Klárka připravila maso na gril a salátek, a pak už nás čekala jen pohodička a relax u grilíku a zapadajícího slunce. Je krásně, jen pořád fouká. Chvíli jsme poseděli a šli na kutě. Půl 11 a stále světlo. Trochu nám to připomnělo Norsko.

Fotogalerii najdete zde: http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/fotky-francie-2011-normandie-1.html

Pondělí 11. 7.

Ráno vstáváme docela brzy do sluníčka a modré oblohy. Prostě nádhera. Taťka hned vyrazil s foťákem, mamka postavila vodu na čaj a vyrazila také pod útesy. Je to krásná scenérie. Po snídaňce odjíždíme na další cestu. Vydáváme se po "žluté" (občas bílé) pobřežní silnici přes krásné vesničky. Místy je silnice trochu úzká a motá se, ale těměř nikdo tudy nejede, tak projíždíme pomalu, ale v pohodě. Všichni ostatní raději volí státní (červenou) silnici dále ve vnitrozemí. Po několika kilometrech sjíždíme dolů k moři do městečka VEULETTES, kde vidíme krásný STPL přímo vedle přímořské promenády. I městečko je moc pěkné a klidné. Kdyby to člověk věděl dopředu. Teda to, jak to tam vypadá, jinak info ve WOMU bylo. Cesta nás opět vyvedla nahoru na útesy. Kamenné vesničky s roztomilými kostelíky jsou moc pěkné. Těsně před FÉCAMPEM se napojujeme na státovku a navigace nás bezpečně dovede na STPL do přístavu, kde je ještě pár míst volných ((N 49o 45´38,1" / E 0o 22´18,7"). Zacouváme, jak nejdál to jde, ale stejně trochu vyčuhujeme. Jsme holt suverénně nejdelší. Stojí se přímo za informacemi, kde získáme mapku města a dozvíme se, kudy do benediktinského kláštera. To je to, co nás tu hlavně zajímá. Proč? Protože v klášteře se nachází světoznámý lihovar, kde se vyrábí výborný likér. Samotný benediktinský klášter je nádherná stavba a cca. hodinová prohlídka se opravdu vyplatí a je zajímavá (rodinná vstupenka 16,- Eur). Jak zdobené sály kláštera s vystavenými historickými a religiózními artefakty, tak i vlastní lihovar s instruktážním videem na začátku. Likér se vyrábí z 27 bylin podle tajného receptu z roku 1510. Po ochutnávce, která je v ceně, jsme samozřejmě neodolali a zakoupili po lahvince (čistý a s koňakem). Zpátky k autu jsme se prošli po nábřežní promenádě a kolem přístavu. Děcka si na cestu koupily oblíbený kebab a už jsme ujížděli dál. Cestou do ÉTRETATU jsme se ještě chtěli zastavit v YPORTU, o kterém jsme také četli ve WOMU. Malinké, ale hezké městečko, opět sevřené v údolí mezi útesy. Popsané parkoviště za kostelem bylo plné, ale díky osobákům, které stály na místech pro obytky ((N 49o 44´14,6" / E 0o 18´53,5"). Nakonec jsme se přece jen uplacírovali podél výjezdu a vydali se k moři. Děti byly najedené, tak šli rodiče dřív, dát si něco na zub. Taťka měl jako obvykle zálusk na mušle, tentokrát po normandsku v sýrové omáčce. Mamka měla vynikajícího domácího uzeného lososa. Děcka za chvíli dorazily za námi. Klárka ochutnala mušle a zase jí začaly chutnat. Pak jsme se prošli po pláži, udělali pár fotek a zamířili k autu. Cestou jsme obdivovali místní domy. Jen pár jich bylo cihlových, většina ale obložená štípaným pazourkem. Stejně tak i celý kostel. Některé domy byly jako vykládané mozaikou, když se střídal světlý a tmavý pazourek.

Do navigace jsme zadali STPL v ÉTRETATU ((N 49o 42´00,3" / E 0o 12´54,2"), kam jsme po 13 km také dorazili. Teda do městečka. V centru jsme měli zatočit doleva, ale taťka se zalekl úzké uličky, opravdu to vypadalo, že bychom tam těžko projeli. Tak jsme jeli dál a doufali, že nás navigace dovede jinudy. Jen nás chtěla otočit, ale silničky, kam nás poslala, byly až zlověstně úzké. V napětí jsme ujeli několik kilometrů zahrádkářskými koloniemi, kde to každou chvíli vypadalo, že už to dál nepůjde, až jsme konečně natrefili opět na normální silnici. Nakonec padlo rozhodnutí vrátit se zpět do centra a zkusit znovu odbočku. Už se to nezdálo tak hrozné a po pár desítkách metrů jsme dojeli ke kempu a za nim umístěnému místnímu STPL. Abychom mohli vjet, je třeba do automatu vhodit 8,- Eur. Vedle na servisu stojí německá Frankie a paní nám naštěstí rozměnila. Hned vedle vjezdu jsou volná dvě místa, tak jedno zabereme. Jdeme si prohlédnout městečko Étretat. Do centra je to tak 10-15 min. chůze, přemýšleli jsme, zda nevytáhnem kola. Ale proplétat se pak mezi davy lidí by asi nebylo moc příjemné. Hned u první křižovatky, za kterou následuje pěší zóna k moři, nám bylo jasné, že jsme opravdu v jednom z hlavních turistických center. Lidí a nezbytných krámků se suvenýry atd. je tu požehnaně. A to hlavně kvůli místnímu pobřeží. Jen vyjdeme na pláž, už tu krásu vidíme. Bílé útesy po obou stranách a v nich vodou vykotlané mosty. Kvůli světlu se vydáme nejdříve po pláži kousek doprava. Většina lidí stoupá nahoru ke kostelu, který se vypíná nad mořem. Na pláži jsou krásně kulaté oblázky, které jsou nabité teplem od sluníčka. Tak si na chvíli sedneme a lehneme a snažíme se tu energii načerpat. Taťka udělá pár uměleckých fotek s Klárkou, pak si lehne a poskytne nám dobrý terč pro házení kamínků. Ondra mezitím kutal ze skály pazourek, kterým jsou útesy opravdu prošpikované. Po krátkém relaxu jsme se vydali na druhou stranu. Vzhledem k nevhodné obuvi (žabky) to děti vzdaly a šly zpět k autu. My se stoupání nezalekli a po pohodlné pěšince vylezli až nad levý "most". Je odtud nádherný výhled. Cesta jde po útesech stále dál a otvírá se pohled na osamělý soliter (jehlu) v moři. V kombinaci s kamenným obloukem za ní je to jeden z nejznámějších obrázků z normadského pobřeží. Celou dobu jdeme podél golfových greenů. Golfové hřiště je tu vskutku veliké v nádherném prostředí. Udělali jsme spoustu fotek, a protože se blížil čas večeře, otočili jsme to k návratu. Na trávě za autem jsme si rozložili sezení a gril, Klárka namarinovala maso a udělala salát a už jsme si pochutnávali. Na sezení venku bylo opravdu příjemně a přestalo foukat, tak jsme to využili na partičku karet. Ondra měl zase jednu ze svých dobrých nálad, taťka se také rozjel, takže jsme si smíchem trochu prodloužili život. Usínalo se nám hezky.

Úterý 12. 7.

I když jsme se těšili na další hezký den, ranní realita byla poněkud jiná. Zataženo a chládek. V klídku jsme se nasnídali, na servisu bylo pořád plno. V příhodné chvíli jsme se postavili do fronty a za 2,- Eur udělali kompletní servis. A hurá dál. Cestou se chceme podívat k nedalekému majáku, kde spali karavanisté ze stránek - PHARE D´ANFITER (49o 40´58,5" / E 0o 9´53"). Bez nápovědy by tam člověk asi nedojel. Hezké osamocené místo na přenocování. Jinak ale bez ničeho, nikam se díky plotům nedá dostat a hodně tu fouká. Naším dalším cílem je městečko HONFLEUR, vychvalované ve všech průvodcích. A už teď je třeba napsat, že zcela právem. Jen počasí se nelepší, spíše naopak. Chvíli potom, co jsme odjeli od majáku, začalo pršet, a to dost intenzivně. Zataženo bylo alespoň na týden. No, co se dá dělat, předpověď to hlásila. Nejsme z cukru a máme deštníky. Díky dešti jsme ale nikde extra nestavěli. Projeli jsme po pobřežní magistrále velkým přístavním městem LE HAVRE a těšili se na most Pont de Normandie přes ústí řeky Seiny do moře. Most je relativně nový (otevřen 1995), dřív se muselo dojet až do desítky kilometrů vzdáleného Rouenu. Je to krásná stavba, trochu nám to připomnělo Atlantskou cestu v Norsku. Jedeme do kopce a pak zase z kopce a moc litujeme, že se kvůli silnému dešti nedá fotit. Průjezd přes most stojí osobáky 5,- Eur. Díky naší výšce jsme se dostali až do skupiny C, tzn. 6,90 Eur. Obytky do 3 m výšky platí 6,20 Eur. Hned za mostem sjíždíme do Honfleuru. Asi největší zajímavostí je to, že zatímco sousední Le Havre byl za války totálně zničený, městečko Honfleur zůstalo ušetřené a v původní podobě. Navigace nás vedla bezpečně na zadaný STPL, který již z dálky vypadal hodně zaplněný. Před mostem vpravo jsme ale viděli stát několik obytňáků na volném prostranství vedle oploceného staveniště (asi tu bude parkoviště). Tak jsme zvolili tuto variantu, protože tady určitě nebudeme dlouho. STPL za mostem stojí 9,- Eur/24 hod. vč. servisu (49o 25´09" / E 0o 14´32,3"), před ním je ještě krátkodobé parkoviště pro obytky 5 hod./6,- Eur. Děti déšť odradil, tak jsme vyzbrojeni deštníky vyrazili s Jardou sami. Nejdříve jsme obhlédli STPL, pak přešli po mostě kolem zavřeného rybího tržiště a zamířili přímo do úzkých uliček. Většina domů je obložena a vyzdobena břidlicí, ostatní jsou hrázděné. Hospůdky a kavárničky jsou zajímavě schované v uličkách a ne na hlavní promenádě u moře. Také spousta hezkých krámků a množství galerií a krámů s obrazy a sochami. Městečko se také pyšní kostelem St. Catherine a samostatně stojící zvonicí vedle, které jsou postavené celé ze dřeva. A opět vzpomínka na Norsko. Zde to vypadá dost zvláštně. Ale krásně. Honfleur na nás udělal opravdu dojem a i přes špatné počasí jsme ho zařadili zatím k nejhezčím místům.

Naobědvali jsme se v autě a vyrazili dál podél pobřeží k dvojměstí TROUVILLE a DEAUVILLE. I tady jsme spolehlivě dojeli ke STPL, který je ale malý, a tím pádem zcela plný (8 - 10 aut, N 49o 21´26,1" / E 0o 05´04,7"). Auto jsme zaparkovali hned nedaleko na placeném parkovišti za nádražím (2 hod./3,20 Eur) a šli se podívat do města. Déšť už chvílemi přestával, tak jsme vytáhli i děti. Centrum Deauville nás nijak nezaujalo, kromě hrázděné rybí tržnice, kde ovšem nic neprodávali. Šli jsme tedy zpět na nábřeží a narazili tady na řadu zaparkovaných obytňáků. Říkali jsme si, že někde stát musí. Stály zadarmo naproti Casinu Trouville. Kanál byl v odlivu a po dně vedla dřevěná lávka na druhou stranu (0,50 Eur/os.). Zajímavé byly rybářské lodě na mělčině, na boku přivázané ke břehu. Uličky Trouville už byly zajímavější. Poznali jsme, že jsme se dostali do oblasti výroby Calvadosu, nabídka na každém kroku. Byl čas svačinky, tak jsme zavítali do jedné creperie. Být ve Francii a nedat si palačinku by snad ani nešlo. Taťka si dal kafčo, my všichni vynikající crepes s různými náplněmi. Mamka vyzkoušela vedle Calvadosu všude nabízené Cidre - zkvašený jablečný mošt. Dobrý. Cestou k autu nás zaujala rybí tržnice s parádní nabídkou mořské fauny. Slovo dalo slovo a koupili jsme 4 makrely na gril a Klárka s tátou přidali ještě kilo slávek. Ještě naproti dvě čerstvé bagety a večer bude žranice. Za cíl pro naše dnešní nocování jsme si vybrali OUISTREHAM, město, které je již spojené s historií vylodění Spojenců v r. 1944. Kousek před naším cílem přejíždíme nový most Pegasus. Zahneme k Memorial Pegasus - Spojenci zničili tento most jako první bezmotorovým letadlem. Bohužel už je dost pozdě a na prohlídku památníku už nás nepustí (poslední návštěva hodinu před zavřením). Je tu ale pěkné parkoviště, kde by se dalo nocovat (N 49o 14´35,8" / E 0o 16´21,4"). My se však chceme posunout ještě blíž k zítřejšímu programu, tak pokračujeme dál. V Ouistrehamu je STPL přímo vedle přístaviště trajektu, oddělený stromy a keři. Jinak hezký, přenocování 8,- Eur včetně servisu. Večer přijel trajekt, na focení zajímavé, ale dunění jeho motorů otřásalo obytňákem docela dlouho. Kousek od STPL je pláž a také velký bunkr s okolo stojící vojenskou technikou, kde se filmovala část Spielbergova filmu "Zachraňte vojína Raiena". Sice už neprší, ale chládek a vítr grilu nesvědčí. Tak taťka nejdřív uvaří slávky a pak usmaží ryby na pánvičce. Vynikající pochoutka. Pár partiček karet a výborně se usínalo.

Středa 13. 7.            DEN D

Dnešek chceme celý věnovat pouti po válečných památkách Dne D. Navigace byla tentokrát jen doplňková (stále nás honila na hlavní), řídili jsme se podle cedulí historické cesty Debarquement (Vylodění). Hned za krátko jsme odbočili na jednu z pěti historických pláží - JUNO BEACH. Postavili jsme se do řady vedle dalších obytňáků a šli se podívat. Ondra vlevo obhlížel tank, my šli rovnou kolem 2 bunkrů k památníku. Na parkovišti (N 49o 20´14,4" / E 0o 27´59,7") se může stát pouze přes den. Naším dalším cílem je centrální přístav Vylodění - AROMANCHES. Směrovky nás spolehlivě dovedou na parkoviště (5,- Eur) nad městem u kina 360o (N 49o 20´20,6" / E 0o 36´49,4"). Pohodlnou cestou sejdeme do městečka, které máme pod sebou v zátoce jako na dlani. Moře je v odlivu, takže pontony, které jsou ve vodě ponechané na památku umělého přístavu, jsou za chvíli zcela na suchu. V dálce v moři je jich ještě celá hradba. Projdeme se po nábřeží až na konec a při cestě zpět uličkami se zastavíme v jedné z restaurací na obídek. Taťka dá změnu, místo mušlí krevety a rybu. Z Aromanches  vedla naše další cesta k "Německé baterii". Opět velké parkoviště, kde už stojí řádka kolegů karavanistů, tentokrát zadarmo (N 49o 20´30,4" / E 0o 41´31,8"). Kousek od parkoviště jsou uprostřed polí 4 bunkry se čtyřmi houfnicemi namířenými na moře. Dva z nich notně poškozené od bomby. Po cestičce směrem k moři dojdeme k pozorovatelně pro houfnice. Kousek dál stojí velký velitelský bunkr s pozorovatelnou. Všechno jsme prolezli, fakt zajímavé. Dále jedeme po směrovkách American cimiteri. Po pár kilometrech už vjíždíme do areálu amerického hřbitova na pláží OMAHA (N 49o 21´25,9" / E 0o 51´4,8" zdarma) . Ze stovek bílých vyrovnaných křížů jde až mráz po zádech. I naše děti procházely mezi kříži a občasnou židovskou hvězdou s tichou úctou a trochu nechápavě přehlížely to nekonečné množství řad. Tady opravdu zůstává rozum stát nad množstvím zbytečně zmařených mladých životů. Snad nás to nikdy nepotká. Množství prolité krve symbolizuje také vodní nádrž u památníku s připomínkou bojů, kde krásně kvetly lekníny různých barev a kde má voda rudou barvu krve.

Pokračujeme po silnici podél pobřeží, projíždíme vesničkami s krásnými kamennými baráčky a kostelíky. Protože potřebujeme doplnit pohonné hmoty, zajedeme k benzínce, kde nás zaujala odbočka k nějakému zámečku. Po natankování tam zahneme, zaparkujeme na místě určeném pro obytná auta a jdeme se podívat. MANOIR DE CANTERE (N 49o 18´21,2" / E 1o 9´42,4") je hezká stavba venkovského zámečku s ovocnou zahradou (jabloně), ale bylo bohužel zavřeno. Doba už pokročila, tak mrkneme do WOMA a vybereme si STPL u moře. Navigace nás dovedla na UTAH BEACH, kde už z dálky vidíme stát na hezkém místě spoustu obytňáků. Bez rozmýšlení zajedeme do jejich společenství (N 49o 24´53,1" / E 1o 10´53,5", nocování zdarma). Kousek od našeho stání je muzeum pláže UTAH, vedle kterého je prosklený hangár a v něm stojí bombardér B 32. I když už je po zavíračce, nevadí. U muzea stojí velmi rezavá technika včetně tanku. Taťka s mamkou se šli projít po pláži. Díky odlivu je pláž Utah krásně široká a jakoby bez konce. Našli jsme krásné mušle, Jarda mezi spoustou otevřených ústřic i tři uzavřené. Litovali jsme, že u sebe nemáme nějaký sáček nebo tašku. Ne na ústřice, ale na slávky, kterých tu byly vyplavené úplné koberce. Bohužel, už jsme se pro ně nevrátili. Děti už měly připravené sezení na trávě za autem, taťka vyndal gril a už se pekly kuřecí stehýnka. Příjemně jsme poseděli venku, pak si dali ještě karty a hurá na kutě.

Čtvrtek 14. 7.

Naším dnešním hlavním cílem je město CHERBOURG. Po ranní snídani se vydáváme dál podél moře do městečka ST-VAAST La Hougue. Nejdříve zamíříme k pevnosti Fort de la Hougue na poloostrově, jedná se ale o vojenský objekt (N 49o 34´38,2" / E 1o 16´24,1"). Až poté, co jsme se vrátili k autu, jsme viděli cedulku vchodu pro návštěvníky z druhé strany. No nic. Zajedeme do městečka. Zaparkujeme přímo v přístavu naproti ostrůvku TATIHOU, kam se pořádají výlety lodí nebo obojživelným vozítkem (příliv/odliv) (N 49o 35´23,3" / E 1o 15´47"). Jdeme se projít do krásného městečka, u přístavu stojí řeznický stánek, kde grilují kuřata, kýty a žebra. Už to nás navnadí. Městečko je hezké, projdeme pár uliček a nábřeží. Kousek od centra jsme objevili úžasný krámek. Teda krám, kde měli potraviny, zeleninu a ovoce, maso, vinný sklípek, a to všechno mezi nabídkou retro domácího či kuchyňského vybavení a doplňků. No prostě, oči se kochaly. Vzhledem k tomu, že jsme potkali několik velmi dobře vybavených rybáren s velmi příznivými cenami, slovo dalo slovo a večer nás zase čekala mořská hostina. Vybrali jsme pěkné makrely na gril a mušle a ústřice. Taťka nás chce navnadit i na pečené ústřice. Slávkám už děcka na chuť přišly. V krásném krámku jsme tedy zakoupili potřebné ingredience (petrželku, suchary na strouhanku atd.), při návratu k autu ještě grilované kuře k obědu. Neodolali jsme vůni a nebudem se zdržovat vařením. Trochu nás mrzelo, že nebyl odliv a neviděli jsme sádky a sběr ústřic mezi pevninou a ostrůvkem TATIHOU. Ty jsou tady vyhlášené. Pokračujeme dál v cestě podél moře, projedeme město BARFLEUR, kde míjíme dva hezké STPL, hned na začátku před městečkem vpravo u vody (N 49o 39´59,9" / E 1o 15´24,3") a pak parkoviště vyhrazené pro obytky přímo na nábřeží vlevo (N 49o 40´10,6" / E 1o 15´48,3"). Míříme na CAP LÉVI. Při vjezdu na výběžek jsme se trochu motali v úzkých uličkách, ale ukazatele DE PHARE (maják) nás bezpečně vyvedly na cestu k majáku. Uprostřed zeleně jsme zajeli na STPL u statku (3,- Eur / 24 hod.), ale nikdo tu nebyl, k majáku daleko a auta jezdila kolem pořád dál. Tak jsme to riskli a jeli také. Dojeli jsme až na úplný konec výběžku LÉVI, kde je hezké parkoviště a kde už 2 obytky stály (N 49o 41´48,3" / E 1o 28´22,2"). Tady by bylo krásné romantické spaní. Ale my jsme tu bohužel v době oběda a chceme ještě dojet dál. Škoda. Tak si pochutnáme na kuřátku a jdeme se alespoň projít stezkou mezi vřesovištěm podél moře k nedaleké pevnůstce, která teď slouží jako hotel. Omrkli jsme vesničku a šli zpět.

Do CHERBOURGU, kde nás zajímá především "LA CITE DE LA MER" a jeho ponorka, je to už jenom kousek. Od Luboše víme, že je tam velmi dobré parkování, tak jedeme na jisto. Orientační cedule už nás navádějí od vjezdu do města. Přijeli jsme k velké budově akvária, a i když na předním parkovišti stálo několik obytňáků, jeli jsme vlevo okolo vchodu stále dozadu. Jako po čuchu. Otevřelo se před námi velké parkoviště na konci "mola", hned vedle zaparkované ponorky, plné bydlíků. Stání je tu zadarmo a asi by tu šlo i přespat (N 49o 38´50,6" / E 1o 37´4,6"). Už vstupní hala komplexu je velmi zajímavá. Jsou zde vystavená výzkumná podmořská plavidla s vyznačením hloubkové osy. Kupodivu do největší hloubky 11 km se potopilo to největší. Zakoupili jsme si vstupenky jen do akvária a na ponorku bez části atrakcí - jsou prý spíš pro rodiny s malými dětmi (rod. vstupné = 2 dospělí + 2 děti 12-18 let - 50,- Eur). Budova akvária má 3 poschodí. Nejzajímavější je velký mořský útes přes všechna 3 patra. Všude je hodně komentářů, bohužel vše ve francouzštině. Z akvária jsme pokračovali do ponorky. Jedná se o první francouzskou atomovou ponorku a je to pěkný macek. Při procházení ponorky člověk až žasne, kolik techniky je uvnitř a že se v tom vůbec někdo vyznal. Celou prohlídku doprovázejí autentické zvuky, takže dojem je téměř dokonalý. Opravdu pěkný zážitek. Z Cherbourgu jsme pak pokračovali do města COUNTANCES, kde se nám podařilo zaparkovat vedle hlavní silnice kousek od centra (N 49o 2´54,1" / E 1o 26´53,1"). Děti návštěvu města vzdaly a docela prohloupily. V centru stojí opravdu úžasná katedrála, která patří k nejkrásnějším gotickým stavbám v Normandii.

Naším dalším cílem bylo najít místo na spaní. V průvodci nás zaujal STPL ve městě GRANVILLE - v horním městě (Haute Ville). Přes centrum zcela zaplněnými úzkými uličkami jsme se probojovali až do citadely, kde je vedle Akvária STPL (N 48o 50´6,7" / E 1o 36´34,6"). Bylo totálně plno a obytky stály i v celé přilehlé ulici. Jedno místečko bychom jakž takž urvali, ale křivě a na ulivi se nám stát nechtělo. Tak jsme raději odjeli dál. I dole v přístavu bylo plno aut a lidí, jako kdyby se něco chystalo. Takže raději pryč. Po pár kilometrech jsme dojeli do SAINT PAIR SUR MER. Přímo na začátku městečka je vlevo STPL se servisem (N 48o 49´2,6" / E 1o 34´11,2"), ale i tady bylo plno. Jedeme dál, někde se snad uchytíme. A hle. Na konci Saint Pair Sur Mer vidíme stát vpravo celou řadu obytek na štěrkovém parkovišti přímo u písečné pláže. Jedno místo je ještě volné, sice u cesty na pláž, ale večer už tam skoro nikdo nechodí. Chvíli se ještě přetahujeme se starším párem v osobáku, který tam zajel vyvenčit pejska, než taťka stihnul zacouvat. Děda to po chvíli vzdal a odjel. A my se zařadili. Markýzu, jako ostatní, jsme nevytáhli, ale sezení s grilem stálo před autem během chvilky. Dneska vaří táta, my mu jen připravily ingredience a Klárka asistuje. Zapečené ústřice a vynikající makrely. Moře bylo zase daleko, a jak ustupovalo, tekla kousek před námi mezi dunami úplná řeka. S Klárkou jsme alespoň nasbíraly alespoň pár mušliček do sbírky, zatímco se kluci vystřídali na kole. Pak už jen sklenička na závěr dne, karty a spát.

Pátek 15. 7.

U moře se spalo moc dobře. V klidu jsme se nasnídali a vyrazili. Dneska navštívíme jednu z největších perel Francie - LE MONT ST-MICHEL. Je to po Eiffelově věži nejznámější francouzská silueta. U Avranches se na chvíli napojíme na dálnici, ale po pár kilometrech už opět sjíždíme na silnici vedoucí k ostrovu s opatstvím. Monumentální stavba je na příjezdové cestě vidět už z dáli, fotíme o sto šest. Jedeme pomalu, doprava už se začíná zahušťovat. Vidíme, jak se po písečném náspu, kterým je ostrov spojen s pevninou, šine pomalá kolona. A pod klášterem už z dálky vidíme jednolitou siluetu bílých bydlíků. No, vybrali jsme si asi "dobrou" dobu před polednem. Snad nebude plno. Pomalu jsme se přibližovali k parkovišti, Mont St-Michel přímo před námi. Parkování je dobře organizované, zaplatili jsme 12,- Eur a podle cedulek dojeli do části vyhrazené pro obytná auta. Parkoviště, které funguje jako STPL na 24 hod., je velké a kupodivu jen tak z půlky zaplněné. Pohodlně jsme si našli pěkné místo s výhledem na klášter. Podle informací a fotek z průvodců jsme si představovali, že stojí jeden vedle druhého pěkně natěsno. A tady má řada bydlíků vytaženou markýzu a sezení u auta. Byl odliv, takže jsme skoro nepoznali, že jdeme na ostrov. Moře bylo daleko. Jakmile jsme se dostali za hradby, byl to masakr. Tolik lidí jsme nezažili ani ve vrcholné sezóně v San Gimignanu v Itálii. Úzká ulička vedoucí vzhůru, po obou stranách krámky se suvenýry a hlava na hlavě. Proud lidí nás šinul stále vpřed, zahnout někam mimo byl skoro kumšt. Děti remcaly a vystupňovalo se to, když viděly dlouhou frontu na lístky do kláštera. Postupovalo to ale docela rychle, tak jsme je tam udrželi. Vstupné nás příjemně překvapilo. Taková památka a platili jsme skoro nejmíň oproti jinde. Dospělý 6,- Eur, děti do 18 let zdarma a mladí lidé z EU 18-25 let také zadarmo. Prošli jsme si poněkud strohé sály, udělali několik působivých fotek a vydali se opět do lidského proudu, tentokrát v protisměru, což bylo ještě horší. Ale přebojovali jsme to statečně a zamířili k autu. Tahle návštěva byla prostě povinnost a stavba je to vskutku úchvatná. Udělali jsme si oběd s výhledem na ostrovní siluetu. Při další cestě jsme se trochu vzdálili od moře a zamířili do vnitrozemí obdivovat jeden z největších menhirů. Nejdřív jsme se ale zastavili v městečku v jeho blízkosti - DOL-DE-BRETAGNE. Už název městečka napovídá, že jsme právě přejeli  hranici Normandie-Bretaň.

Zaparkovali jsme na velkém STPL (servis 2,- Eur) kousek od centra (N 48o 32,831´ / E 1o 45,258´) a šli se podívat do města. Opět moc hezké se starými hrázděnými domy (Grande-Rue) a majestátní žulovou katedrálou, která vypadá s podsaditými a taškami obloženými věžemi moc zajímavě. Cestou k autu jsme, jak jinak, narazili na pěknou rybárnu. Děcka se zamilovaly do mušlí, takže jsme opět kilíčko zakoupili a pro taťku ještě marinované krevetky. Z města už nás k DOLMENU DE CHAMPOLET vedly směrovky. Stojí kus za městem, tyčí se absolutně nepochopitelně uprostřed polí. S 9,5 m se jedná o největší stojící menhir v Bretani. Opracování je opravdu obdivuhodné. Naše cesta se opět stáčí k moři, kde se nám snad poštěstí najít nějaké hezké místo na přespání. A skutečně. Na výjezdu z vesničky LE VIVIER-SUR-MER vidíme stát u pláže řadu obytek. Místečko se našlo a my se hned zařazujeme. Teda u pláže se ani říct nedá, spíše u travnaté pláně. Moře je skoro v nedohlednu. Před námi je travnatý val a za ním štěrková cesta podél pobřeží. Jsme tu docela brzy, tak si taťka s mamkou vyndají kola a jedou okouknout okolí. V malém přístavu nedaleko stojí řada obojživelných lodí, které vypadají legračně, ale asi jsou v této oblasti, kde je několikakilometrový odliv, nutností. V dálce na moři jich vidíme zaparkovanou celou řadu. Začalo pršet, tak zase rychle k autu. Klárka mezitím uvařila mušle a všichni tři se do nich pustili s obrovskou vervou. Jarda měl ještě jako předkrm krevetky. Mamka se ani tentokrát zlákat nenechala, i když to vonělo opravdu krásně. Po večeři si vzal taťka foťák a šel se projít. Než jsme stihly umýt nádobí, byl zpátky s novinou. V sousedství našeho parkoviště jsou stánky s restaurací, kde mají jen mušle a ústřice. Vzadu mají vlastní sádky, takže všechno je čerstvé, přímo od zdroje. Jardu lákaly hlavně vyhlášené bretaňské ústřice, takže nás vytáhl ven. Ústřice byly opravdu ukázkové a světe, div se, naše děti si daly znovu mušle. Takže tuplovaná hostina. Mamka si zašla do vedlejšího stánku pro palačinku, a pak jí tam ještě Ondra skočil pro hranolky. Celá rodinka zkonstatovala: "Asi není naše". Jíst to nemusím, ale přeji jim to. Čas pokročil, tak jsme dali asi jen tři partičky a hupsli do postelí. Zase začalo pršet.

 

 

26.07.2011 15:58:36
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one