Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Pěší a cykloturistika v Ötztalských Alpách 2015

Ötzi-bar pod ledovcem
Ötzi-bar pod ledovcem
Pro týdenní dobu odpočinku uprostřed parného léta jsme neměli jasný cíl. Ale na cestu k moři je to krátká doba, cestu na Moselu do Německa překazila předpověď vývoje počasí, takže jsme do auta zabalili výbavu na kola a do hor a vydali se směrem na jih.
První cesta vedla již tradičně do Erdingu a jeho osvědčených lázní (Wohnmobilpark Erding – N 48.2924006/E 11.8858981, 1 noc za 10,- €). Zde jsme při příjemném relaxu v saunách a vířivkách začali plánovat, kam dál. Pojali jsme to jako cestu postupných cílů. V pondělí jsme tedy zamířili k Sylversteinsee nedaleko rakouských hranic, kde je poblíž městečka Fall pěkné lesní parkoviště pro osobní i obytná auta (Übernachtungsplatz – N 47.5686200/E 11.5271294, 12 hod. za 2,- €, 24 hod. za 4,- €). Tato oblast je protkána cyklostezkami, takže jsme vyndali kola a hurá do pedálů. Jeli jsme, prý záměrně, bez mapy, a tak to byla pro Ivetu první stovka kilometrů v sedle. Naše trasa vedla přes Vorderriß po krásné placené cestě (cyklisté zdarma) kolem řeky do Wallgau a odtud k Walchensee. Zde jsme přece jenom požádali německé turisty u jezera o nahlédnutí do mapy, abychom trefili správnou cestu zpět. Cesta kolem jižní strany jezera směrem na Jachenau je také placená a krásně vyhlídková. Z Jachenau jsme směrem na Lenggries dojeli téměř ke státovce, po které jsme dopoledne přijeli, ale cyklostezka nás dovedla lesem až k hrázi přes jezero Sylversteinsee. Pak už to bylo k autu po silnici kousek. Opravdu hezká odpolední projížďka, při které jsme něco vypotili a příjemně se unavili. Večer jsme věnovali odpočinku při vínku a kartách.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno už jsme zamířili na rakouskou stranu Ötztalských Alp. Po cestě k ledovci nás za městem Reutte zastavila směrovka k vodopádu Stuibenfall (N 47.4868947/E 10.7593833). Nikam nespěcháme, tak vítáme každou zajímavost, obzvlášť když je prvním lákadlem téměř plné parkoviště. Než se uvařil oběd, Jarda šel obhlédnout okolí. Přišel s opravdu zajímavými informacemi. Kromě hezkého vodopádu je zde nově otevřená Ötziho vesnička, která návštěvníkům přibližuje život pravěkých lidí, před otevřením je velká osada s dravými ptáky a v neposlední řadě pro nás nejzajímavější věc – zajištěná cesta podél vodopádu (Klettersteig). Vezmeme si vybavení, dojdeme k patě vodopádu, uděláme pár fotek a vrátíme se na začátek zajištěné cesty. V úvodu musíme přeručkovat po lanovém mostě přes řeku a pak už po lesní stezce až ke skále. Zajištěná cesta měří jen 450 m, ale místy je díky skalním převisům dosti obtížná. Je však dobře zajištěna ocelovými lany a stupy, takže jsme ji úspěšně zvládli a zakončili ji opět přechodem přes lanový most vedle vyhlídky v horní části vodopádu. Cesta zpět podél vodopádu byla bohužel v rekonstrukci a tudíž zavřená, takže nás čekala téměř dvouhodinová cesta zpět oklikou. Ale lesem to byla příjemná procházka. Po návratu k autu jsme se vydali dál. Naším cílem bylo slepé údolí Venter Tal, V Board Atlasu jsme našli možnost stání pro obytky na konci údolí ve Ventu, ale díky vrcholné sezóně jsme prozíravě zvedli telefon a optali se, zda tam bude aspoň jedno místo pro naše auto volné. Bohužel jsme se dozvěděli, že kemp už je 2 roky zrušený, a tak jsme bez nejisté možnosti přenocování tento cíl vzdali. Pojedeme tedy k ledovci z italské strany. Čekala nás krásná, i když placená (25,- €), cesta přes sedlo Timmelsjoch. Zřejmě kvůli mnoha a prudkým serpentinám na rakouské straně je průjezd touto cestou v noci zakázán. Užívali jsme si krásné výhledy, které se měnily s každou zatáčkou. Do sedla jsme vyjeli kolem 6. hodiny. Prohlédli jsme si moderní muzeum s historií stavby této spojovací silnice mezi Rakouskem a Itálií a usoudili, že v sedle bude nejen krásné, ale i klidné místo na přespání. Obsluha místní restaurace právě zamkla a odjela a provoz díky zákazu také žádný. „Společnost“ nám dělali pouze dva cyklisté, kteří si nedaleko postavili stan. Užili jsme si výhled na krásný západ slunce.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno si užíváme sjezd z Timmelsjochu s krásnými výhledy. Cesta do Merana, největšího města v této oblasti s hezkými lázněmi, uběhla docela rychle. Cesta vede podél pohoří Tessa a lemují ji nekonečné jablečné sady a vinice. Projeli jsme centrem Merana, ale ze zkušenosti víme, že je zde s obytným autem problém zaparkovat. Byli jsme tu již několikrát, takže zastávku někde na okraji jsme zavrhli. Po výjezdu z města pokračujeme po silnici č. 38 (Strada del Passo dello Stelvio) směrem na západ. Nejen, že silnici nadále lemují sady obsypaných jabloní, ale silnice vede podél řeky Fiume Adige, kterou lemuje nejen železnice, ale také krásná cyklostezka. U každé vesnice je k cyklostezce řada odboček, tak jsme se nechali u vesničky Tell také zlákat. Zaparkovali jsme hled vedle cyklostezky i nádraží. Tak se do Merana nakonec stejně podíváme. Na kole. Stezka vede podél řeky a stále je na co se dívat. Opravdu nás dovedla až na promenádu do centra. Osvěžili jsme se kávou a Aperolem, konečně si prohlédli i moc pěkné staré město a zamířili na nádraží. Přeprava cyklistů s koly je zde běžná. Vlak odjížděl za necelou čtvrthodinku. Koupili jsme si lístek až do Castelbella. Máme čas, tak proč se ještě neprojet, když je tu tak krásná cesta. Z vlaku jsme zamávali našemu autíčku a vezli se nějakých 50 km dál. Jízda zpět na kole opravdu neměla chybu. Tedy až na to, že se cestou Jardovi rozbila zadní brzda. Ale cyklostezka je téměř po rovině a k autu jsme dojeli v pohodě. Udělali jsme rychlý oběd a hurá dál. Stejnou cestou jako vlakem a na kole, ale tentokrát po silnici autem a zatím jen kousek. Za městečkem Naturno jsme odbočili do údolí Senales (Val Senales), které už známe z jarního lyžování. Projeli jsme údolím kolem přehrady s krásným jezerem Lago di Vernago až na konec do Maso Corto, kde je kousek od lanovky stellplatz pro obytná auta (Caravanpark Schnalstal – 25,- Eur vč. servisu, WC, pěkných sprch a wifi + sleva na lanovku - www.caravanpark-schnals.com.). Našli jsme si hezké místo s výhledem na ledovec, šli se projít do městečka, zjistit trasy na zítra a konečně vyndali gril. Posezení venku s grilovanou večeří a výhledem na horské štíty kolem nemělo chybu.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno nás vzbudilo sluníčko. Po snídani jsme se oblékli do trekového oblečení, do baťohu zabalili teplejší i lehčí oblečení pro všechny případy a vyrazili k lanovce. Ta nás vyvezla až k ledovci, i když to je trochu silné slovo. Na jaře jsme si mysleli, že v horní části lyžujeme celou dobu po ledovci, teď nás však čekal zajímavý pohled. V reálu jsou tu z ledovce již jen zbytky, které provozovatelé areálu přikrývají, aby je ochránili před rychlým táním. Jinak vlastní ledovec už hodně ustoupil. Z areálu jsou vidět dva jeho splazy v horní části mezi skalami. Prošli jsme se k zavřenému Ötzi baru, kde jsme se při lyžování rádi osvěžovali. Pak už cesta vedla po sjezdovkách dolu a nahoru k chatě Schöner Ausblick, která je umístěna na úžasném místě. Trochu jsme se tam posilnili, pokochali se krásnými výhledy a vydali se po stezce do údolí. Počasí bylo krásné, turistů minimálně, času dost, tak jsme cestou louku nad údolím využili k odpočinku a lenošení. Ale zvedli jsme se v pravý čas, protože k autu jsme už došli za prvních kapek. Jsme prostě v horách, kde se počasí může změnit opravdu během chvilky. Když přišla průtrž, už jsme byli v bezpečí našeho bydlíku. Chvíli jsme počkali, až déšť zeslábne a zajeli udělat servis a doplnit vodu. Už jsme se rozhodli pro další cíl. Tím je Sulden, horská vesnička, která se nachází v národním parku Stilfser Joch (největší přírodní park Itálie) na úpatí hory Ortler (3 905 m). Na jaře jsme tu lyžovat nebyli, protože velké autobusy mají vjezd do údolí zakázán. Takže nás lákal nejen Ortlerský ledovec, ale i příjezdová cesta. Odbočka do údolí Val di Solda je ze silnice, která vede přes Passo Stelvio do Bormia a je velmi výrazně označena na skále. Cesta stoupá příkrými serpentinami a opravdu široká moc není. Když se v zimě ještě zúží díky sněhu, je zákaz velkých autobusů pochopitelný. Na konci se údolí rozšíří. Vesnička Sulden am Ortler je značně roztahaná a díky tomu se zde v zimě lyžuje na všech stranách. Projeli jsme až na konec k velké kabinové lanovce. Nad její stanicí je parkoviště, kde už stálo několik obytných aut (N 46.514825 / E 10.595905 – zdarma). Zaparkovali jsme s hezkým výhledem na ledovec a šli se projít po okolí. Hlavní samozřejmě bylo zjistit, od kdy ráno jezdí lanovka a jaké zde jsou turistické možnosti. Ledovec vypadá už z dálky velmi zajímavě. Šli jsme spát brzy, abychom načerpali síly na další den.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno jsme jeli nahoru hned první kabinou. Byla plná nejen turistů, ale i lezců s lany a baťohy, kteří šli evidentně na delší dobu. Vyvezli jsme se až do horní stanice a plánovali, že se tu porozhlédneme, sejdeme k mezistanici a odtud půjdeme po turistické cestě přes chatu Madritschhütte na protilehlém svahu dolů do údolí. Pohled na ledovec byl parádní a fotili jsme o sto šest. Kousek od lanovky byla tabule se směrovkami, tak jsme se šli zorientovat. Větší skupina starších turistů s průvodcem šla směrem označeným „Gletscherweg“. Vydali jsme se stejnou cestou, mysleli jsme, že nás jen dovede blíž k ledovci a pak se vrátíme. V turistické mapě, kterou jsme dostali u pokladny, nebyla totiž tato cesta vyznačena. Po chvíli, když jsme se dost přiblížili k jednomu z navrstvených splazů, jsme zvažovali návrat. Přejít kamenné ledovcové pole a hlavně příkré navrstvené morény po straně se zdálo téměř nemožné. Jediná možná schůdná cesta se zdála podél vzdáleného úpatí skal. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, aniž jsme tušili, že ke skalám v dálce opravdu dojdeme. V ledovcovém poli jsou umístěné žlutočervené orientační tyče, od jedné je vidět většinou jen k další. Docela zábavná cesta. Pod kamenným nánosem všude prosvítá led, kolem šustí tekoucí voda, občas se shora ozve ohlušující rachot a s časovým odstupem se z některého navrstveného ledovcového splazu sesype odpadlý kousek. Prošli jsme podél skal až do zadní části, přeskákali pár trhlin a pořídili celou spoustu fotek. Na postranní moréně se začalo mezi kameny objevovat čím dál víc kytiček a za chvíli jsme přešli na stezku vedoucí zeleným svahem k chatě Madritschhütte. Tam jsme se posilnili polévkou a výbornými sýry a vydali se po úbočí dál. Cestou jsme potkali stádo horských koz, které jsme podcházeli velmi opatrně, protože na cestu shazovaly kamenné lavinky. Než jsme došli k další chatě, přešli jsme ještě jeden ledovcový splaz. Od chaty „K2 Langenstein“ vede do údolí sedačková lanovka nebo pěší cesta. Vzhledem k tomu, že se v dáli opět začaly stahovat temné mraky a rychle se blížily, zvolili jsme rychlejší a pohodlnější cestu lanovkou do centra Suldenu. I tak nás ještě čekal kus cesty k autu. Jako vždy jsme dorazili za prvních kapek. Unaveni, ale spokojeni. Dnešní výšlap opravdu neměl chybu. Odpočinuli jsme si, připravili auto na další cestu a vyjeli. Naším dalším cílem byl Reschenpass. Vyjeli jsme z údolí Val di Solda a kousek po výjezdu jsme plánovitě zastavili u zajímavého skanzenu nebo muzea, který nám padl do oka již cestou sem. Přivítal nás zajímavý podivínský človíček a za symbolický příspěvek nás provedl svým královstvím. Sbírá, opracovává a maluje říční kameny, sbírá kosti lesní zvěře či samorosty a vytváří z nich zajímavé až bizardní výtvory. Zase zajímavost. Po silnici č. 38 jsme se kousek vrátili a u Spondigny odbočili na silnici č. 40 směrem na Reschenpass. Projeli jsme přes Mailles Venosta, kolem jezer Lago di Muto a Lago di Resia a na konci druhého jezera zamířili na parkoviště u lanovky v Schönebenu (N 46.822427 / E 10.509666, 0,50 €/hod.), které také známe z jarního lyžování. Plánujeme na zítra opět turistiku, ale u lanovky jsme nenašli žádné informace o provozu. Uvidíme ráno.
Fotogalerii najdete zde:
Ráno padlo rozhodnutí vytáhnout opět kola. S provozem lanovky to bylo bez informací nejisté a cyklostezka kolem jezera je téměř po rovině, takže i bez zadní brzdy to prý Jarda „dá“. Tak jsme se nasnídali, oblékli do cyklistického, a když jsme vyndali kola, lanovka se rozjela. Ale už jsme to nechali tak. A udělali jsme dobře. Stezka kolem jezera Lago di Resia je opravdu parádní, i když po rovině to vždy není. Krásné výhledy na jezero a okolní kopečky. Dojeli jsme až na hráz ve spodní části jezera. Pokračující stezka pod hrází k dalšímu jezeru – Lago di Muta nás zlákala k další cestě. Objeli jsme ho celé z pravé strany, ale protože cyklostezka pokračuje dál na Merano a Bolzano a zpět bychom museli po silnici, vrátili jsme se k hrázi stejnou cestou. Tady jsme se opět napojili na cyklostezku kolem jezera Resia, která vede podél silnice, kde jsou pro ni vytvořeny samostatné tunely. U města Curon Venosta byla velká sláva. Připravoval se zde start maratónského běhu s bohatým doprovodným programem. Chvíli jsme se tu zastavili, posilnili se dobrotami a pokračovali dál. V městečku Résia nás cyklostezka zavedla k pěkné restauraci právě v době oběda. Chytli jsme poslední 2 místa, za námi se už tvořila fronta. Obědem výborné italské kuchyně jsme stylově naši krátkou, ale na zážitky bohatou dovolenou zakončili. Z kola jsme přesedli do auta a v noci už jsme byli zase doma.
Fotogalerii najdete zde:
17.08.2015 08:43:56
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one