Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Tanzánie - 1.část:

Tanzánie - 1.část: - obrázek

Tanzánie - 1.část: - obrázek

1. část


7. října – úterý


V 5 hodin ráno jsme se na Ruzyňském letišti začekovali u přepážky letecké společnosti KLM, zabalená zavazadla byla označena do cílové destinace Kilimanjaro a my byli hned nalehko. Slupli jsme lehkou snídani, zakoupenou na benzínce a hurá do bezcelního prostoru, kde ale bylo díky časné ranní hodině (i když jsou tu mraky lidí) všechno ještě zavřené. Až na jeden bar, kde jsme si za nekřesťanské peníze dali kávu a čajík. A pak už na čekanou do příslušného gatu. Když se už blížila doba odletu, hlásání oznámilo téměř půlhodinové zpoždění. Hned nám bylo jasné, že si amsterodamské letiště neužijeme. Doba na transfer se smrskla na hoďku a my, již znalí místních dlouhých přesunů, věděli, že to bude tak akorát. Hlavně, aby stihli přeložit zavazadla! Let byl klidný a krátký. Vzlet, snídaně a už se jde na přistání. Pod námi byla celou dobu hustá oblačnost. Po vyběhnutí z letadla pádíme do transferového prostoru a ze směrových tabulí zjistíme, že k „našemu“ gatu to máme dalších 20 minut. Rychlou chůzí v pohodě dojdeme na konec dlouhé fronty spolucestujících, kteří čekají na důkladnou prohlídku moderním rentgenem. Do Boeningu 777 se vejde 300 lidí, takže nástup chvíli trvá. Stihli jsme to v pohodě, hlavně aby to stihly i naše batohy. V letadle jsme se usadili vedle sympatické dívky z Texasu a připravili se na 8 hodinový let. Pohodlí zajišťovala deka, polštářek, častý přísun výborného pití a jídla a bohatý televizní a hudební program.

Na čas, již za tmy, přistáváme na letišti Kilimanjaro, které je vzdálené hodinu jízdy od města Arusha. V příletové hale se postavíme do fronty na vstupní vízum. S připravenými dolary (100) tu vystojíme téměř hodinu, Jarda mezi tím vyhlíží z dálky naši bagáž. Také neopomeneme navštívit místní sociální zařízení, které vždy bývá spolehlivým barometrem místní úrovně. Dopadlo na jedničku s hvězdičkou, takže nálada je dobrá. Když konečně obdržíme víza, jdeme si pro zavazadla. Ale kde nic, tu nic. Motá se jich tu na pásu ještě několik, ale naše nikde. Takže naše černé myšlenky se staly skutečností. Slabou útěchou je nám celkem značná fronta u přepážky ztrát a nálezů. Nejsme v tom sami. Ještě, aby nás tu někdo čekal! Vyběhnu se rychle podívat ven, kde stojí spousta průvodců a taxikářů s cedulkami. Po chvíli hledání s úlevou vidím naše jména a rychle sdělím, že ještě musíme vyřídit formality kvůli ztracené bagáži. Za krátko nás sympatický úředník pozve do kanceláře (nemusíme k okénku) a k naší úlevě nám sdělí, že zavazadla ztracená nejsou, jen zůstala v Amsterodamu. Už to měli nahlášené, tak jsme jen doplnili detaily a dozvěděli se, že zavazadla přiletí zítra ve stejnou dobu, takže kolem půlnoci je můžeme očekávat v hotelu. Starší průvodce z Predators Safari Clubu nás ještě s jednou Holanďankou posadil do transferového mikrobusu a sdělil, že cesta do Serena Mountain Village potrvá necelou hodinku. Docela už se těšíme do postele, když tu po pár minutách jízdy tmou, po přejezdu jednoho retardéru, začne pod autem něco šíleně rachtat jakoby se mělo auto rozpadnout. No to ještě chybělo. Krokem tedy za menšího rachotu dojedeme k nejbližší benzíně (mají jich tu opravdu požehnaně), aby se mohla zjistit příčina. Zvukem to vypadá na upadlý výfuk. Ohromně nás pobavila interpretace závady šéfovi do telefonu – svahilskou hatmatilkou popis situace a pak, že auto dělá KAKAKAKAKA. Prostě večer plný zážitků. Docela jsme napnutí, jak bude vypadat ubytování, obzvlášť když vidíme některá spoře osvětlená stavení podél silnice. Řidič nic nenašel, něčím vzadu zacloumal, spíše bezradně se znovu rozjel. A ejhle, rachot přestal. Naštěstí. Prý asi kámen nebo kus větve. Již v poklidu jsme po hodině jízdy odbočili z hlavní silnice na značně hrbolatou prašnou cestu, po které jsme za chvíli dojeli k malému ráji. Milé uvítání, krásná recepce, stylový bungalov s velkou koupelnou, postelemi pod moskytierou a krásným výhledem na jezero Duluti (ten byl až ráno). Ještě pozdní výborná večeře a pak už kýžený spánek. Usínání s myšlenkou, že jeden den musíme přežít bez všech věcí.


8. října – středa


První den v Tanzánii je odpočinkový v hotelovém resortu. Máme podezření, že je to schválně po častých zkušenostech s nedoručenými zavazadly. Po snídani máme naplánováno prozkoumání resortu a odpoledne se chceme zajet podívat do 13 km vzdálené Arushi. Prý stačí zavolat do cestovky a oni nás tam dopraví. Vybaveni dokumentačními aparáty vyrážíme na průzkum. Chceme se podívat k jezeru, ale brána je zamčená. Vydáme se tedy pěšinou podél plotu, seznámíme se s hotelovým zahradníkem, který nám představí bohatou zeleninovou hotelovou zahradu. Pak přeskočíme menší močál a houštinami se dostaneme konečně zase k bungalovům. Když se hlavní branou vydáme resort obejít zvenku, vyběhne za námi jeden z průvodců hotelu a nabídne své služby. Máme štěstí, právě dnes probíhá v místní vesnici největší trh v celé arushské oblasti. A Ernesto nás tam vezme. Je to fakt zážitek. Nejzajímavější je zemědělská část. Fotíme a filmujeme o sto šest. Tedy rádi bychom, ale velice rychle zjistíme, že to tak snadné nebude. Na rozdíl od asijských států se místní nechtějí fotit. Buď za to vyžadují peníze nebo se rozčilují. Ještě dobře, že s sebou máme místního průvodce. Je to zkušenost u městských obyvatel, doufáme, že u domorodců při safari to bude jiné. Od Ernesta se cestou k jezeru dozvídáme spoustu informací o místním životě. U jezera se v místním baru osvěžíme pivem a vodou stejného názvu, jak jinak, než Kilimanjaro. A už nás čeká oběd. Ernesto si řekl od 30 dolarů a zároveň sdělil, že pokud nám to nevyjde s cestovkou, rád s námi zajede i do Arushi.

Po několika telefonátech s cestovkou nám bylo sděleno, že požadují za odvoz 70 dolarů, což se nám zdálo trochu předražené. Obrátili jsme se tedy znovu na Ernesta a měli to i s průvodcem za 50. Město Arusha nás docela zklamalo, snad jediná zajímavost je monument s hodinami, který stojí přímo uprostřed Afriky mezi Káhirou a Kapským městem. Po osvěžení Colou v jednom z místních hotelů s krásnou zahradou jsme se vrátili zpět do našeho resortu. Protože přes den bylo dost teplo a v propoceném oblečení už se nám na večeři nechtělo, zakoupili jsme v hotelovém krámku alespoň dvě trička.

Po vynikající večeři jsme zkusili zavolat na letiště, zda naše zavazadla již dorazila a hurá, jsou tu. Pak následovala menší výměna názorů s úředníkem, kdy nám je doručí. Když to nestihnou v noci, tak možná až ráno. Na telefonát z recepce, že naše toužebně očekávané batohy již dorazily, jsme čekali až do jedné v noci. Marně.

Fotografie najdete zde: http://cesty-karavanem.wgz.cz/novinky/foto-tanzanie-lide-a-zivot.html

9. října – čtvrtek


O půl 7 ráno další telefonát na letiště, prý to předali KLM (letecké společnosti) a ti úřadují až od 8. V devět máme vyrážet na safari. Nálada je na bodu mrazu. Po snídani si vezmeme našich pár věcí a přesuneme se na recepci. Sympatická recepční vytočí ve čtvrt na devět KLM a po delším rozhovoru nám sdělí, že zavazadla byla předána nějakému řidiči a ten je během dne doručí. Ale de facto z toho vyplynulo, že nikdo neví, kde naše věci jsou a kdy je dostaneme. To už na mne bylo příliš a moje nervy nevydržely. Emoce bezradnosti musely ven. Telefonát jsme tentokrát ani nemuseli platit a do řešení se vložil sám ředitel hotelu. Vytelefonoval, že se máme s naším průvodcem zastavit k dalšímu řešení v kanceláři KLM v Arushi. To už pro nás přijel stejný průvodce a ve stejném mikrobusu jako na letiště. Ještě prý budeme mít 4 společníky z Německa. Alespoň nebudeme pořád v angličtině. Ale nejdřív do Arushi. V kanceláři KLM nás pořádně vytočili, neboť se hned první větou od všeho distancovali, prý je to záležitost letiště. Napsali nám telefonní čísla, kde to dál řešit. Nehodlali jsme do telefonátů dávat další svoje peníze, tak jsme to hbitě předali průvodci z cestovky, ať se postará. Ale vidina získání našich zavazadel se stále vznášela v nedohlednu.

V nedalekém hotelu jsme vyzvedli německé spolujezdce – 2 sympatické páry a vydali se do kanceláře cestovky Predators Safari Club. Tady už naštěstí šéf věděl něco konkrétního. Zavazadla prý na nás budou čekat večer v resortu u jezera Manyara, který máme na programu. Absolutně nepochopitelný postup, ale to je Afrika. Holt další den ve stejných věcech, ale již s vidinou konce. Ještě zastávka u telefonního operátora kvůli SIM-kartě německých kolegů a můžeme konečně vyrazit za vytouženým safari.

Cesta do národního parku u jezera Manyara byla docela dlouhá, ale projížděli jsme oblastí domorodých Masajů, takže bylo stále na co koukat. Masajské vesničky jsou velmi důvtipně řešeny, hlavně z důvodu ochrany před divokou zvěří, která už dnes ale mimo národní parky absentuje.

Cestou zažíváme radostnou událost. Uprostřed pustiny, kudy ale vede krásná asfaltová silnice, proti nám zastaví auto a světe, div se, dva panáčci z něj vyndávají naše zavazadla. Po všech prožitých peripetiích absolutně nepochopitelné. Máme obrovskou radost a hlavu si s s tím už nelámeme.

Kolem poledne konečně dorazíme k branám národního parku Manyara. Využijeme krátké zastávky k toaletě a převlečení do čistého a safari může začít.

Jako prvního potkáváme krásného slona (to proto, že byl první), který nám křižuje prašnou cestu. Foťák a kamera se začínají zahřívat. A pak to pokračuje jedno za druhým. Velká rodina opic, žirafy, zebry, pakoně. Míjíme se se spoustou safari-džípů nebo se vždy s řadou s nich sjedeme na místech, kde je něco k vidění. Jak říkal Hermann, zvířata vypadají, jako když mají domluvenou hodinku pózování před objektivy. Ale je to něco úžasného, všechna tato zvířata vidět ve volné přírodě tak, jak žijí. Je to úplně jiná dimenze, než v ZOO. Tady je to opravdové a nás zaplavuje pocit nadšení a úcty k přírodě. U jezera v dálce vidíme stádo buvolů, potkáváme celé sloní rodiny s malými slůňaty, žirafy okusující stromy těsně u silnice nebo tyčící se jako telegrafní stožáry uprostřed planiny, občas na nás vykoukne zadeček či hlava spanilých antilop, nad hlavou ve stromech přelétávají velcí a majestátní tukani. Než se vydáme k tzv. hrošímu bazénu, zastavíme se na krásné vyhlídce na piknik. Každý vyfasuje krabici se studeným jídlem, přesto velice chutným. Kolem nás poletují nádherně modro-oranžově zbarvení místní špačci a koukají, kde by co sezobli. Stále je tedy co fotit.

A už se zase vydáváme na cestu, která park křižuje všemi směry. Z mnoha míst jsou krásné výhledy na jezero, které je po období sucha hodně ustoupené a lemované bílým pruhem solného břehu. A zase – sloni, žirafy, zebry. V místech nad jezerem, kam míříme za hrochy, se silně zatahuje a zřetelně vidíme, že v dálce už prší. Bouřka a silnější déšť nás zastihnou právě u vodní zátoky s hrochy. Z vody vykukovaly je zakulacené hrboly, po chvíli ale jeden zazíval, takže jsme se přesvědčili, že to opravdu hroši jsou. Nikdy bychom nevěřili, že hroši vydrží tak dlouho pod vodou. Déšť nás zahnal zpátky do auta, ale prý ještě nějaké uvidíme. Pokračujeme již cestou ven z parku a směrem k lodgii, kde budeme dnes nocovat. Po cestě ještě narazíme na sloní rodinku se dvěma malými slůňaty, tomu nejmenšímu prý byl max. měsíc. Něco úžasného. Pak ještě pár roztomilých žiraf a na závěr hejno paviánů. Po opuštění parku jsme se začali šplhat zatáčkami do kopce. Serena- resort je totiž umístěn na úbočí nad jezerem. V resortu nás přivítal německy mluvící průvodce, kterého si kolegové vyžádali (doma za něj zaplatili) a už se zabydlujeme v hezkých bungalovech. Konečně se můžeme obléct do čistého. Po výborné večeři a sklínce v baru uléhám do postele pod moskytiérou a těšíme se na konečně klidný spánek.

Fotografie naleznete zde: http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-np-lake-manyara.html

10. října – pátek


Ráno brzká snídaně, zabalit a v 8 vyrážíme na cestu. Čeká nás dlouhý přesun do západní části národního parku Serengeti. Jedeme po hlavní silnici, kde je docela čilý provoz, projíždíme řadou vesnic a děláme si obrázek o životě místních lidí. Je vidět i celá řada domestikovaných Masajů. Cca. po hoďce a půl odbočíme na vedlejší silnici vedoucí k přírodním parkům. Přijedeme k hranici NP Ngorongoro, kde nám Hansi (německy mluvící průvodce) u plastického modelu mapy ukáže další cestu a popíše jednotlivé parky. Po horní hraně hlavního kráteru Ngorongoro přejedeme do NP Serengeti. Cesta na vrchol kráteru je celá pokrytá červeným prachem, stejně tak i všechny okolní keře a stromy jsou červené. Po chvíli dojedem na vyhlídku, odkud se nám naskytne úchvatný pohled do rozlehlého kráteru (je 6. největší na světě). V jeho ploše je dominantou bíle svítíci solné jezero. Zatím nám musí stačit jen pohled dolů, kráter nás čeká až za 2 dny. Ty strávíme nejdříve v NP Serengeti. Cestou se ještě krátce zastavíme u pomníku otce a syna Grzinekových, kteří se zasloužili o výzkum divoké zvěře zde. Pokračujeme k planinám Serengeti a míjíme stáda dobytka, která doprovázejí vždy 1 až 2 Masajové, a celou řadu tradičních masajských vesnic. Prašná cesta je hodně kamenitá a hrbolatá. Na půli cesty z „hlavní“ silnice odbočíme a po pár kilometrech dojedeme k propasti Olduvai, která je součástí 50 kilometrového kaňonu s hloubkou až 90 m. Je zde také muzeum nálezů prehistorických zvířat a lidí (byl zde nalezen Australopitekus Boisei).

Zpátky na hlavní a ujíždíme dále. Uprostřed rozlehlé planiny se tyčí brána, která oznamuje hranici NP Serengeti. Kromě stád gazel a antilop míjíme také řadu nepojízdných vozidel – od autobusu, který měnil kolo, až po náklaďák, kterému upadla celá náprava. Na zeleném pahorku, odkud je krásný výhled na všechny strany, je oficiální vstup do NP Serengeti. Je zde také místo pro polední piknik, takže si pochutnáváme na dobrotách z krabičky (cestovní balíček místo oběda, samé dobroty). Příjemnou společnost nám zase dělají modro-oranžoví špačci a nádherně barevné ještěrky. A zase dál. Máme docela naspěch, musíme přejet celou planinu Serengeti až do západní části, kde nás čeká ubytování v kempu (v rámci NP mohou být jen kempy, lodge jsou stavěny mimo hranice NP). Cestou je ale stále co fotit a filmovat. Majestátní žirafy, bojující gazely, honosné pštrosy. A už vidíme kolem jednoho keře stát několik aut. To je vždy poznávací znamení, že je tam něco zajímavého. Opravdu. Na několik metrů od nás leží tři mladí gepardi. Ospale se dívají po okolí, množství pozorovatelů je absolutně nevzrušuje. Mít divoké šelmy takhle na dosah je úžasný zážitek.

Podél cesty se pasou početná stáda zeber, antilop, od malých až po tzv. „kravské“, pakoňů, buvolů. Mnohdy nám zatarasí cestu a musíme počkat, až přejdou. Je začátek období dešťů a zvířata se stěhují mezi Serengeti, kde rodí mláďata, a oblastí Masai Mara. Vidíme stáda, která jistě čítají desetitíce až statisíce kusů. Je to úplně neskutečný pohled. Kvůli nutnosti doplnění paliva si uděláme krátkou zastávku v centru NP Serengeti, kde běhá spousta zvířátek Pimbi (takové velké morče). A zase sloni, žirafy, pakoně, zebry. Stád, stojících na cestě, je stále víc. A my spěcháme, do šesti hodin bychom měli být v kempu. Už teď víme, že to nemůžeme stihnout, a tak se domlouváme na výmluvě strážcům parku, že jsme měli nehodu s kolem. Jízda se zpomalila i deštěm a rozmoklou cestou.

Již za tmy dorážíme do kempu Kirawira. Musíme říci, že předčil všechna naše očekávání. Recepce, salon s barem, restaurace – všechno velké stany. Ale zařízení jak v nejluxusnějším hotelu. Protože už je tma, k našim stanům nás vede ostraha s puškou, kvůli zvířatům. Přece jenom jsme uprostřed parku. Při vstupu do stanu jsme jak u vytržení. Nádherná postel s nebesy (teda moskytiérou), skříň, toaletní stolek, koupelna ve dřevě s vykachlíčkovaným příslušenstvím. Iveta to komentovala, že si připadá jak Hary Potter na famfrpálovém mistrovství světa. Prostě kouzelný stan. U večeře skvělý a příjemný čístník Viktor a vynikající jídlo. Už teď jsme rádi, že zde budeme trávit 2 noci. Hurá do hajan, zítra nás čekají zvířecí obyvatelé NP Serengeti.

Fotografie naleznete zde: http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-cesta-ngorongoro.html

Pokračování najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/z-ciziny/tanzanie-2-cast.html

22.10.2008 19:12:49
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one