Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Tanzánie - 2. část

Tanzánie - 2. část - obrázek

Tanzánie - 2. část - obrázek

11. října – sobota

Po příjemné noci ve stanu a chutné snídani vyrážíme v 8 hodin za zvířaty do NP Serengeti. Včerejší průjezd parkem nás opravdu naladil. Těšíme se, že bychom mohli konečně mít štěstí na lva. Dnes máme čas na klidné pozorování zvířat. Cestu od kempu nám po chvíli křižuje několik žiraf svým ladným krokem, kousek od nás zůstanou okusovat šťavnaté listy okolních stromů. Pod jedním vidíme jednu žirafu ležící, což prý je docela zvláštnost. Přežvykujíc nás klidně pozoruje. Nedaleko se pase stádo zeber. Jedeme dál a míjíme několik buvolů a všudypřítomné antilopy. Naše cesta se stáčí do levé části parku k řece, jejíž břehy jsou naším dnešním cílem. Vzhledem k tomu, že to není moc daleko, bude dnešek rozdělen na dvě části – dopolední a odpolední. Na oběd se tedy vrátíme do kempu.
První část článku najdete zde:

Po chvíli dojíždíme k řece, kde nás vítají volavky a nějaký ten kormorán. Bližší pohled na řeku udělal radost hlavně Jardovi. Řekou se pomalu pohybuje několikametrový zeleně zbarvený krokodýl a u břehů leží dalších několik. Filmujeme a fotíme i roztomilou kachní rodinku se šesti káčátky. Ta se vydala za kačenou po břehu před námi, celé procesí uzavírá táta-kačer. Najednou zpozorníme. Vpravo u břehu leží ve vodě nehnutě krokodýl a kachní rodinka míří přímo k němu. Ženy začínají hysterčit, chlapi se těší na akční fotky. A už jedna kačenka za druhou defilují těsně kolem krokodýlí tlamy. Jsme napnutí jak špagáty. Ale krokodýl se ani nehne, asi už je nažraný. Akční scéna nakonec končí happyendem, který nás rozesměje. Když rodinka přejde, kačer se v bezpečné vzdálenosti otočí a začne krokodýlovi pěkně nadávat. Zase zkonstatujeme, že je zvířecí říše úžasná. V následující lagunce se na sluníčku vyhřívá další dvoumetrový krokodýl. Asi jsme ho vyrušili, protože se líně otočí a ladně a neslyšně vpluje do říčních vod. Kousek dál se podél cesty promenují dvě krásně zbarvené želvy. Dojedeme k další říční zátoce, kde si u protějšího břehu pod stromem ve vodě hoví mladý hroch. Z hrochů jsme zatím vždy viděli většinou jen hřbety vykukující z vody, tenhle nám ale udělal radost, když se rozhodl vylézt na břeh. Konečně hroch v celé kráse. Ani ho nevzrušoval nedaleko ležící krokodýl. Náš průvodce Hansi nám vysvětlil, že hroši žijí s krokodýly v symbióze, vůbec si v řece nepřekážejí. O pár desítek metrů dál je řeka hlubší a z ní vykukují jen oči a stříhající ouška celého stáda hrochů. Každou chvíli úplně zmizí pod vodou, potápí se jako ponorka. Je slyšet odfukování, občas zachrochtání, které zní, jako by se smáli.

Brodem přejedeme na druhý břeh řeky a proti proudu pokračujeme prašnou cestou mezi houštinami. Najednou náš řidič Makundi zastaví a pobídne nás k výstupu z auta. Něco neobvyklého. Zvědavě tedy vylezeme ven a zamíříme za Hansim k řece. Před námi se objevil visutý provazový most přes řeku. Ani jsme nepostřehli, že jsme se dostali tak vysoko nad ni. Z mostu je krásný výhled na obě strany. Malis má velký strach, přesto ho překoná a most přejde. Sandra se při pohledu na dole ležící krokodýly vůbec neodváží. Je to ale náhodou prímový zážitek. Jen to nesmí moc houpat. Na druhé straně za mostem vřískají opice, ale ukázat se nám nechtějí.

Přejedeme zpátky na levý břeh, znovu se pokocháme chechtajícími se hrochy a krajinou, kde jsou stromy silně poznamenané destrukční činností slonů, pokračujeme dál. Míjíme stádo paviánů, divoká prasata, odeženeme od cesty i několik pštrosů, kteří se vmísí mezi stádo pruhatých zeber. Cesta nás znovu přivádí k řece, kde narazíme na několik krásných ptáků – ibisů. A po dalších minutách jízdy konečně vytoužený obrázek. Ve stínu stromu leží lev s lvicí. Naši průvodci se je snaží trochu probrat. Lev jen líně zvedne hlavu, potřese hřívou a zase se uvelebí. Lvice se otočí na záda a začne se protahovat. Ve stínu se jí ale přestane líbit, zvedne se a popojde na sluníčko, kde se uloží. S námi lvy pozoruje ještě jeden džíp. Najednou vidíme, že jeho řidič opatrně vystupuje za auto, bedlivě pozorujíc lvy. Z vysílačky se dozvídáme, že mají prázdné zadní kolo a že ho chce vyměnit. To bude action. Docela odvaha 20 metrů od dospělých lvů. Makundi naše auto otáčí a staví ho do pohotovostní polohy proti sousednímu džípu. Rachot vyndavané rezervy probral. Okamžitě vstal a sledoval, co se děje. Na nohy se postavila i lvice. Lev k ní přešel a pak se vydal pryč. Lvice také popošla, ale znovu si lehla a stále sledovala opravujícího řidiče. Vypadalo to docela napínavě. Po chvíli se ale vydala také pryč, i když na opačnou stranu, než šel lev. Oprava kola se zdařila, ale mladý řidič měl propocenou celou košili. Z nás by si to si nikdo netroufl.

Vracíme se do kempu na oběd. Cestou fotíme ještě buvoly válející se v bahně, zebří rodinky a vedle paviánů i kočkodany s roztomilým kukučem. Po výborném obědě máme ještě chvilku času, který využijeme na příjemné osvěžení v místním bazénu.

Na odpolední safari jsme vyrazili jen ve čtyřech, Herman se Sandrou si prý potřebovali odpočinout a zvířata jsou prý pořád stejná. Každý má holt jiné priority a my to je uvítali. Malis s Frankem byli stejného ražení jako my, takže jsme si výborně padli do noty. Hurá za zvířaty. Hned na začátku nás uchvátil obrázek celé rodinky žiraf kolem jednoho rozložitého stromu. Napočítali jsme jich celkem 15. Cestou, kdy v klidu pozorujeme stáda zeber, několik desítek paviánů, roztroušených po rozlehlé louce, cválající žirafy, si děláme trochu škodolibou legraci, že absentujícím kolegům vybásníme, kolik jsme viděli lvů, se kterými jsme se i objímali. Mezitím narazíme na úplně nový druh antilopy, která je mohutnějšího vzrůstu a má krásně černobílá ouška. Blížíme se zase k řece, takže se začínají objevovat různí ptáci. Prašná cesta vede podél řeky, když tu Frank opatrně pronese: „Tam vpředu něco je, vypadá to na lva.“ Přidá se i Malies, že už to pozoruje delší dobu, ale nechtěla dělat rozruch. Jen se nějak nemohli shodnout na straně auta. Čím víc se blížíme, tím je to jasnější. Lvi totiž leží po obou stranách cesty – vpravo dva a vlevo tři. Úplně neskutečné. Lvi jsou mladí, ještě bez hřívy. Vyhřívají se na sluníčku a nejeví zájem. Jarda se s našimi průvodci snaží trochu je probrat. Je to legrace do chvíle, kdy začne jeden lev na Jardovy skřeky odpovídat. Hlas má mohutný. Raději jsme se hned uklidnili, lvi jsou od nás jen tak 5 metrů. Po chvíli se jeden lev z dvojice vpravo zvedne, obejde keř, u kterého ležel, a pomalým krokem těsně před přední kapotou přejde ke svým třem kamarádům. S jedním se začne vleže kočkovat. Konečně trochu akční fotky. Když jsme se dost vynadívali, vydali jsme se dál. Popojedeme kus, potkáme několik exemplářů ptáků podobných krocanům. Přes rozlehlé pláně vidíme, že na obzoru v několika pruzích prší. Na nás stále svítí sluníčko, ale obloha před námi je pekelně zatažená, takže video i fotky získávají krásný kontrast zeleně.

Po chvíli nás čeká zajímavý zážitek. Makundi najednou zastaví a kousek couvne. Rozhlížíme se kolem, ale nic zajímavého nevidíme. Až na upozornění zaostříme na zem. Tam si „hovnivál“ (skarabeus) válí směrem k trávě svoji kuličku. O čem člověk vždy jen slyšel, tady vidíme v reálu. Ne moc velký modrošedý brouk před sebou pracně zadníma nohama odstrkuje kouli velikosti tenisového míčku. Úžasný pohled. Kousek dál nás čeká krásný souboj rohatých antilop. Jedna stále pozpátku ustupuje, občas skloní hlavy a zaklesnou se rohy do sebe. Je to docela rachot.

A už nás čeká jen dojetí do našeho kempu, provázené pasoucími se žirafami a pobíhajícími zebrami. Večer si dáme v baru s Malies a Frankem skleničku něčeho dobrého na oslavu úspěšného dne, vynikající večeři o několika chodech a hurá do hajan.

Fotky naleznete zde:

http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-np-serengeti-1.html

12. října – neděle

Ráno se celkem neradi loučíme s úžasným kempem. Nezapomněli jsme si nafilmovat veřejné záchodky ve stanu vedle recepce – to by se mělo ukazovat jako vzorový film majitelům našich kempů jak má vypadat sociální zařízení na úrovni. A už vyrážíme na cestu. Čeká nás opět přejezd přes planiny NP Serengeti zpět ke kráteru Ngoro Ngoro. Máme na to celý den, takže bude čas v klidu pozorovat okolní zvířata.

Hned na cestě od kempu rozháníme autem velkou tlupu paviánů, kterou o kousek dál vystřídá stádo zeber. Vlevo blízko cesty můžeme konečně krásně nafotit několik pasoucích se a odpočívajících exemplářů buvola kaferského. Cesta je po nočním dešti trochu rozbahněná, ale alespoň se nepráší. Kolem nás běží menší stádo velkých statných antilop, od Hansiho se dozvídáme, že je to buvolec. Po chvíli překvapíme u cesty rodinku šakalů, s jedním malým zvědavým mládětem nějakou dobu laškujeme. Nafilmujeme a nafotíme hezké obrázky.

Z oblasti zarostlé stromy se dostáváme na rozlehlé planiny. Kam oko dohlédne, všude až na obzor se pasou mnohačetná stáda buvolů, pakoňů a zeber. Jedno velké stádo pakoňů nás obzvláště zaujalo. Nedaleko cesty podél roztáhlého stáda jde pomalým krokem dospělá lvice. Když nás zaregistruje, posadí se a chvíli pozoruje. Pak se vydá směrem ke stádu, které je stále ještě v klidu. Těšíme se na akční loveckou scénu. Lvice se pomalu blíží ke stádu. Už je docela blízko a stále klid. Ale stačí jeden závan větru a do pakoňů v její blízkosti jako když střelí. Stádo se rozutíká a uvolní lvici cestu. Několik kusů jí přebíhá přímo před tlamou, ale bohužel, lov se nekoná. Asi už je nažraná. Ale i tak to byla hezká epizoda ze života divokých zvířat.

Naše jízda pokračuje dál. Kolem cesty, přes cestu stáda a stáda. Občas nad nimi krouží draví ptáci. Milým zpestřením jsou vždy skákající antilopy s vrtícími ocásky či majestátně se procházející pštrosi. Díky místním dešťům v posledních dvou dnech se pláně krásně zazelenaly a s modrou oblohou s bílými mráčky a horami na pozadí to jsou úžasné scenérie. Obzvlášť, když se tam občas tyčí elegantní přežvykující žirafa. Před polednem nás Makundi s Hansim zavezli na jedno z nejzajímavějších míst tohoto parku – k hroší lázni. V místech, kde se řeka rozšiřuje, vytvořila velkou kruhovou zátoku, kde je voda téměř stojatá. Zde se zdržují desítky hrochů. Je jich opravdu hlava na hlavě a z břehu je můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti. Většina odpočívá nebo spí vzájemně na sobě, ale někteří si „povídají“ (jsou to unikátní zvuky) či spolu laškují. Dva takové jsme pozorovali opravdu se zájmem, diskutujíc, zda bojují nebo se pusinkují. Podívaná vskutku úžasná, jen aroma z té stojaté vody bylo náročné rozdýchat. Takže hurá dál.

Pod rozložitým stromem zahlédneme a napočítáme 3 odpočívající lvy, ale protože leží nehnutě v trávě, nejdou vyfotit ani nafilmovat. Kousek dál se proto najdeme lepší objekty – klečící pasoucí se divoká prasata. Je to docela komické, díky krátkému krku nedosáhnou na potravu, tak si k tomu kleknou na přední.

Na piknikový oběd se zastavíme ve středisku turistického centra NP Serengeti. Společnost nám dělala spousta barevných ptáčků, pimbíci a roztomilé malé lasičky. Po odjezdu jsme nedaleko z auta viděli množství safari-džípů u osamělého stromu. To není samo sebou. A také že ano. Na spodní větvi stromu se vystavuje na odiv mladý lev. Natáčí hlavu na všechny strany, jako by si tu domluvil hodinu pózování před fotoaparáty. Takže konečně zástupce pověstných tanzanských stromových lvů. Ujedeme kousek a podél cesty míří k blízkému stromu další lvice. Ladným skokem vyskočí na strom a k našemu údivu vyleze až do koruny.

Další cestu nám zbrzdí přecházející početná sloní rodinka. Sloni se nechají fotit krásně v detailu. V rychlosti se nepřetrhnou. Po chvíli jízdy nás upoutá mohutná lví hříva vykukující za stromem hned vedle cesty. Lev se spokojeně rozvaloval, ale za krátko znervózněl a posadil se. Hned jsme poznali proč. Měl totiž strach o svoji kořist. Vzal do tlamy kůži z divočáka a majestátním krokem odešel do vzdálenější vysoké trávy. Ještě jednou se po nás zkoumavě podíval a pak ulehl do trávy.

Nám už zbývá jen dojet do vstupního centra, kde náš řidič musí vyřídit formality ohledně vjezdu. Všichni doufáme, že nebude platit pokutu za to, že jsme se s výjezdem trochu zdrželi (pobyt v NP je přesně časově vymezen). Ale dopadlo to dobře. Pokuta 300 dolarů by moc milá nebyla. Jsme sice u oficiálního vstupu do NP, ale čeká nás ještě více jak hodina jízdy pustinou, než dorazíme k horám. Až na půli této cesty se uprostřed plání tyčí symbolická brána, která je hranicí NP Serengeti a NP Ngoro Ngoro. Po cestě kromě několika stovek stád vidíme také následky „kvalitní“ vozovky – několik místních aut s upadnutými koly, autobus s celou nápravou o 5 metrů vedle a podobně. I nás stále udivovalo, že naše terénní autíčko všechno zatím přežilo bez úhony. Občas jsme jezdili terénem, že by s tím i Tuareg měl problémy.

Fotky naleznete zde:

http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-np-serengeti-2.html

Před dojezdem do místa našeho dnešního přenocování jsme se těšili ještě na jeden zážitek. Čekala nás totiž návštěva domorodé masajské vesnice. Byl to opravdu zážitek a líbilo se nám tam všem, i německým kolegům, kteří z nápadu návštěvy nebyli zrovna nadšeni (absolvovali něco podobného v JAR a byli spíše zklamáni turistickým divadlem). Ale k naší návštěvě. Před vstupem do vesnice nás přivítal stařešina kmene, se kterým se Hansi domluvil na ceně (á 25,- dolarů). Před ochranným plotem, kterým je vesnice dokola chráněná proti zvěři, se soustředila většina vesnických obyvatel, aby nás přivítali tradičním zpěvem a tancem. Ženy i muži udělali každý zvlášť půlkruh a spustili. Moc pěkné. Pak jsme se přesunuli na „náves“ pod rozložitý strom, kde taneční rituál pokračoval. Součástí tance je i rytmické skákání do výšky z místa, což je opravdu obdivuhodné. A vůbec ne lehké. To si mohli vyzkoušet i Herman a Iveta, které místní vzali do kola.

Každá dvojice poté dostala přiděleného masajského průvodce. Mladý muž, který se staral o nás, nás vzal do jednoho z příbytků, kde nám podrobně u praskajícího ohně (a taky pěkně štiplavého kouře) vyprávěl o životě a zvycích Masajů. Pro civilizovaného Evropana mnoho nepochopitelného. Pokračovali jsme prohlídkou vesnice a vystavených tradičních suvenýrů. Samozřejmě jsme si něco vybrali a rádi. Za prvé je to opravdu originální a autentická památka, ale hlavně jim člověk rád přispěje na živobytí. Největší zážitek nás ale teprve čekal. Náš průvodce nás vyvedl za vesnici, kde stál osamocený primitivní baráček. Byla to mateřská škola pro 3 – 6 leté děti. Těch špuntů bylo uvnitř asi 20 a s panem učitelem nás přivítali zpěvem. Byli fakt roztomilí. Jaké bylo ale naše překvapení, když se jeden klučina postavil k tabuli a spolu s ostatními začal odříkávat anglické číslovky do sta, na které ukazoval. Na tabuli měly děti napsané i početní příklady a základy svahilštiny – svého mateřského jazyka. To vše se učí od 3 let v buši – číst, psát, počítat, a to i anglicky. A to si myslíme, jak jsme u nás pokrokoví. Z návštěvy u Masajů jsme byli všichni opravdu nadšeni. Odjížděli jsme s pocitem, že jsme viděli lidi, kteří jsou ve svém způsobu života opravdu šťastní.

Fotky naleznete zde:

http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-masajove.html

Po několika kilometrech dosahujeme vrcholu kráteru Ngoro Ngoro. Pohled dolů je fascinující. Uděláme pár obrázků a přes hlídanou bránu už míříme cestou po okraji kráteru k naší lodžii. Čeká nás kamenná rozsáhlá stavba, kde mají apartmány balkon s výhledem do kráteru. Opravdu moc pěkné.

Před večeří s přáteli jsme si příjemně chvilku poseděli v baru u sklínky a za zvuků živé hudby. Velmi příjemné prostředí jsme využili s Marlies a Frankem i po večeři na šálek kávy a čaje. A pak už rychlo do hajan, protože ráno vyrážíme brzy.

13. října – pondělí

Ráno již o půl 7 na snídani, protože už v 7 hodin byl odjezd. Nebýt protestů Sandry, vyjížděli bychom ale ještě mnohem dřív. Ráno je totiž největší šance vidět maximum divokých zvířat v akci. Na ráno jsme se těšili už od večera, jak z balkonu nafilmujeme a nafotíme kráter Ngoro Ngoro při rozbřesku. Ale ouha, nad kráterem visí hustá mlha. Škoda, jen doufáme, že to tak nebude celý den.

Nebylo. Jakmile jsme sjeli kousek po sestupové cestě, otevřel se před námi kráter v celé své kráse. Mlha seděla nahoře po jeho obvodu, ale i ta se časem rozplynula. Na začátek zvolili naši průvodci cestu přímo středem napříč dnem kráteru. NP Ngoro Ngoro je jedno z mála míst na Zemi, kde lze ještě spatřit tzv. „Velkou pětku“. Byli jsme zvědavi, jestli se nám podaří všech pět divokých zástupců spatřit. V dosavadní bilanci nám už do sbírky chybí jen nosorožec a leopard.

Hned na začátku jsme viděli několik Masajů, pohybujících se jednotlivě po pláních. Od Hansiho jsme se dozvěděli, že Masajové jsou jediní lidé, kteří mají povoleno volně se po území kráteru pohybovat. Jsou to tradiční obyvatelé těchto končin a dokáží dokonale žít v symbióze s divokou přírodou.

Po pravé straně máme velkou vodní plochu, která svou velkou bílou částí nezapře solné jezero. Na jeho břehu obdivujeme desítky krásných růžových plameňáků. Kolem cesty jsou po období sucha vyschlé hnědé planiny, kde se pohybují či polehávají stáda buvolů a antilop nebo se znuděně plouží hyena či se po kolenou plazí divoká prasata, ryjíc do suché země. Zpestřením je řeka křižující cestu, kde se zdržují volavky a která nedaleko vytváří menší jezírko – ideální bazének pro stádo hrochů. Fotíme bílé vodní ptáky, kteří si hoví na hroších hlavách a hřbetech. Tahle zelená oáza je opravdu příjemným zpestřením.

Pokračujeme dál, Makundi vybírá cesty, které by mohly vést k nosorožci. Někdy naši jízdu zastaví stádo pakoňů, přecházející přes cestu, jindy volavka, stojící přímo uprostřed. Pak s údivem sledujeme stádo buvolů, čítající desítky kusů, jak jdou spořádaně jeden za druhým po vedlejší cestě. Spořádaně, jak husy za sebou. A nosorožec pořád nikde, ani leopard. Ale to nevadí. Vidíme téměř plížícího se geparda kolem stáda zeber. Ve vysoké suché trávě je hezky maskovaný, takže zebry jsou dlouho v klidu. Pasou se, některé se perou nebo se válejí. Bohužel k žádné lovecké akci opět nedošlo, ale i tak to byl zážitek. Dostáváme se opět do blízkosti řeky a zamíříme do míst, kde už stojí více aut. Tam bude jistě něco k vidění. Opravdu. Na druhém břehu se na sluníčku vyhřívá urostlý lev s mohutnou hřívou se svojí družkou. Hezký obrázek. Opět hnědá planina a na ní odpočívající buvoli, které je možno fotit krásně z detailu. Kousek dál jsme narazili na strakatou hyenu, jejíž jedno oko a morda nesly výrazné stopy nedávného zápasu. Ani v přírodě není vše idylické. Nedaleko jsme pak viděli další „kočičku“, ale leopard to opět nebyl. Moc hezký, jen o hodně menší ocelot.

Před obědem jsme ještě zhlédli zajímavé divadlo – pštrosí páření. Pštros předvedl fantastický tanec, natřásání se, mávání křídly, vlnění celým tělem. Podobný rituál s mohutnými výkyvy křídel předváděl i při spojení se samičkou, takže ta, chudinka, když se zvedla, měla silně pochroumané jedno křídlo. Ale pštrosa to už nezajímalo. Ten jako správný donchuán zamířil dlouhými kroky za další samičkou. Zamířili jsme do menšího lesíka, kde je instalované sociální zařízení. Zde vládnou kočkodani a také si tu na zeleni pochutnávala početná rodinka slonů.

Při přejezdu přes pláně je kromě pasoucích se stád úžasný pohled na panorama okolních hor, kde se jako náhrdelník vytvořil kruh bílých mraků lemující okraje kráteru. Přijeli jsme opět k řece, na jejímž břehu sedělo obrovské hejno kormoránů. Málokdy se podaří vidět tolik dravých ptáků najednou, foťáky cvakají o sto šest. Cesta kolem nich vede k velkému stádu buvolů. Konečně budou pořádné fotky těchto zajímavých zvířat. Auto zastavilo opravdu jen pár metrů od nich. Stádo je početné, po obou stranách cesty i na cestě. Spousta matek s mláďaty i statných samců. Když se delší dobu upřeně dívali směrem k nám, nebyl to moc dobrý pocit.

Na obědní siestu jsme se i s řadou ostatních safari-výprav sjeli u malebného jezírka, kde bylo obrovské množství ptáčků zpěváčků. Byli roztomilí, rozmanitých barev, ale když si jedna slečna vzala krabici s piknikem ven k jezeru, došlo nám, proč byl přísný zákaz něco vynášet z auta. Vypadalo to jako z Hitschkokova hororu. Ale na focení byli ptáčci úžasnými objekty. Udělali jsme ještě několik památečních fotek u krásné buvolí trofeje a vyrazili dál za lovy beze zbraní. Po chvíli ježdění a křižování cest jsme nakonec alespoň z dálky viděli nosorožce. Při pohledu dalekohledem se mu na nose zřetelně rýsoval typický roh. Pak se ještě zblízka kocháme pohledem na sloní rodinku a už směřujeme k výstupové cestě z kráteru Ngoro Ngoro. Pohledy dolů jsou opravdu úchvatné.

Fotky naleznete zde:

http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/foto-tanzanie-np-ngoro-ngoro.html

A pak už nás čekal jen přejezd do lodžie k jezeru Manyara, kde jsme již jednou nocovali. Po několika dnech pozorování zvířat v divočině si zase začínáme zvykat na civilizaci. Cesta do lodžie u jezera Manyara netrvala dlouho, takže jsme tam přijeli v brzkém odpoledni. Už cestou jsme začali řešit, co s volným časem, který je před námi. Nám letadlo odlétá až další den v 7 hodin večer, němečtí přátelé, které ještě čeká týdenní pobyt u moře na Zanzibaru, odlétají ještě o den déle. Navrhovali jsme ještě alespoň půldenní návštěvu blízkých národních parků (NP Manyara, NP Arusha), ale příplatek byl bohužel nekřesťanský. Prostě jakmile je to mimo plán, nechají si dobře zaplatit. To cestovky trochu nedomyslely, tolik promarněného času v takové destinaci je opravdu škoda. Domluvili jsme se s Hansim, že se zítra cestou do Arushi alespoň zastavíme na nějakých trhách a v místních prodejnách, abychom mohli nakoupit nějaké suvenýry domů.

Odpoledne v lodžii jsme využili po několika strávených dnech v autě k příjemné relaxaci u bazénu s fantastickým výhledem na jezero Manyara a celou plochu národního parku. Příjemně jsme si poklábosili s Malies a Frankem, pak jsme navštívili místní krámek, kde jsme zakoupili na památku nějaké drobnosti. Poslední večeři jsme si opravdu užili, samé dobroty.

14. října – úterý

A je tu náš poslední den v rovníkové Africe. Ráno jsme si mohli trochu přispat, protože Makundi s Hansim nás vyzvedávali až v 10 hodin. Vydali jsme se na cestu do Arushi, do lodžie, kde jsme my trávili první dvě noci. Tentokrát tam budou ubytováni Malies s Frankem a Sandra s Hermanem, než poletí na Zanzibar.

Hansi dodržel naši včerejší domluvu, a tak jsme po chvíli zastavili u jednoho tržiště. Z obrovské spousty ovoce a zeleniny nás zaujaly trsy červených banánů. Prý místní specialita. Tak proč ji nevyzkoušet. Příjemná a sympatická prodavačka, se kterou Jarda hned laškoval, nám jich z trsu několik odřízla. Koupili jsme za pár „šušňů“ na ochutnání pro každého a ještě zbylo pro děti doma. Celou dobu jsme byli obklopeni černými mladíky, kteří nabízeli různé cetky. Jak jsme postupovali tržištěm, jejich ceny klesaly a klesaly. Takže zpátky do auta nakonec každý nasedal se svazkem náhrdelníků s různými vyřezávanými zvířaty. Bude doma co rozdávat, Malies měla radost, že bude moct každý den obměňovat.

Zajímavým zážitkem bylo tankování pohonných hmot. Obouchaná benzínová stanice s jedním stojanem u cesty, kde všichni vesele kouří. Je úžasné sledovat, jak se hned rozmnoží pouliční prodavači, když někde zastaví auto s cizinci. Vždycky jsme se dohadovali, kde se najednou vezmou. Než se natankovalo, byli jsme bohatší o krásný domorodý bubínek se svahilským nápisem „HAKUNA MATATA“, což je nejoblíbenější heslo v Tanzánii (znamená NO PROBLEM), a tradiční masajskou deku.

Další zastávka byla u velkého přízemního „marketu“ se suvenýry. Tolik zboží jsme snad pohromadě ještě neviděli. Byly tu stovky nebo snad tisíce vyřezávaných soch a sošek, trofejí, ozdob, tašek, obrazů a nevím, co ještě. Člověk se tam málem ztratil. Řídili jsme se již známým: vyber si, a pak se domluvíme na ceně. Tam bylo krásných věcí! Ale museli jsme myslet na to, že zpátky opět poletíme letadlem. Takže jenom drobnosti. Když jsme ale viděli, jak se rozjel v nakupování Herman, nestačili jsme se divit. Když nakonec ukázal na obraz na plátně 1 x 2 m, zůstali jsme jen koukat. Ale Herman nás uklidnil a řekl, že využil zdejší běžné nabídky, že mu to pošlou rovnou domů, zatímco on se bude opalovat na Zanzibaru.

Cesta byla zajímavá, projížděli jsme vesnicemi s rozmanitými obchody podél silnice, míjeli řadu domestikovaných masajských vesnic a Jarda měl spoustu objektů pro fotografování. Momentky ze života jsou vždy velmi zajímavé. Na obědový piknik jsme zastavili u luxusního obchodu s vyřezávanými dřevěnými suvenýry od malých až do nadživotní velikosti. Některé výrobky až braly dech. Stejně tak i jejich cena. My už naštěstí nakoupeno měli.

Po chvíli jsme dorazili do Serena Lodže a domluvili se s průvodci, kdy nás vyzvednou na cestu na letiště. Zatímco se němečtí přátelé ubytovávali, objednali jsme si v baru něco k pití a usadili se do zahrady před recepcí. Moc nás potěšilo, že si nás barman pamatoval a že nejen on nás vítal jako staré známé. Přirozená vstřícnost místních lidí je opravdu příkladná. Když za námi dorazili Frank s Malies, nabídli jsme jim, že je provedeme po lodžii, kterou dobře známe. Vzali jsme je do hotelové zahrady a opět se prodírali houštím podél plotu do zadní části resortu. Užili jsme si docela dost legrace. Při sklence piva a dalších dobrot jsme si ještě popovídali, dali rady, jak se zítra podívat na trh do místní vsi a jak se dostat k blízkému jezeru a už se přiblížila hodina našeho odjezdu. Rozloučili jsme se s prima parťáky, kteří litovali, že s nimi nepokračujeme na Zanzibar a nasedli do auta spolu s Hermanem, který se s námi chtěl svézt, aby viděl Kilimandžáro. Také jsme doufali v nezbytný fotografický úlovek z rovníkové Afriky, snad nám bude počasí nakloněno. A opravdu. Nedaleko od letiště spatříme nad mraky na obzoru zasněžený vrcholek, který se stále více odkrývá. Naši průvodci říkají, že máme štěstí, Makundi vybírá ideální místo pro zastávku na fotografování. Než dojedeme na letiště, je vidět i druhý, nižší vrchol Kilimandžára.

Před odletovou halou se rozloučíme s Makundim i sympatickým Hansim a Jarda utíká udělat ještě poslední fotku fascinující africké hory. Pak vystojíme skoro důlek při čekání na zabalení zavazadel, ale ze zkušenosti jistota je jistota. Odbavení je v poklidu, při čekání na nástup si ještě projdeme letištní obchůdky a hurá do letadla. Sbohem Afriko. Nebo raději – zase někdy na shledanou.

Fotky naleznete zde:

http://www.cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/tanzanie-cesta-ngorongoro.html

 

 

15.01.2009 13:04:07
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one