Baví nás cestování všeho druhu a užíváme si cesty...
www.caravan24.cz stránky přátel karavaningu a diskuse

www.machajda.webnode.cz rod. stránky podobně "postižených" karavanistů

www.expedice-apalucha.cz   stránky lidiček, kteří rádi cestují a podnikají zajímavé cesty

Západ USA 2011

Západ USA 2011 - obrázek

Západ USA 2011 - obrázek

Možnost zažít všechna čtyři roční období během  tří týdnů - to nabízí Amerika a její jedinečné přírodní parky. Třeba jaro v parku Zion, léto v parku Death Valley, podzim v parku Arches a zimu v parku Bryce Canyon.
Naši jarní třítýdenní cestu po západě USA jsme začínali v Los Angeles. Před půjčením obytného auta jsme LA mohli věnovat 1 den. To se nakonec ukázalo jako zcela dostačující. I tak jsme viděli to co je zde turisticky atraktivní - Beverly Hills, Hollywood, Down Town, China Town. Aglomerace celého LA se skládá ze 16 měst, takže je všude hodně daleko. My bydleli v hotelu v Santa Monice, což je příjemná přímořská část města.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-los-angeles.html

Po dni stráveném v LA jsme si převzali objednané obytné auto a vyrazili za krásami přírody. Naše první cesta vedla do nejbližšího národního parku - NP Joshua Tree. Cestou jsme vyměnili návštěvu komerčního Palm Springs za zajímavý park s desítkami soch Desert Christ Park. A pak už náš první cíl - NP Joshua Tree. Park nás uchvátil hned od vjezdu jedinečným porostem stromovitých agáve, kterým dali mormoni jméno Jozue (Ježíšův strom). Strávili jsme v parku podvečer s příjemnou večeří v přírodě. Vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu už byly kempy v parku plné, tak jsme vyjeli na přespání ven a druhý den se vrátili obdivovat nejen úžasné stromy, ale i skalní bizardní útvary Moavské a Coloradské pouště.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-joshua-tree.html

Z NP Joshua Tree jsme zamířili směrem k NP Grand Canyon. Cesta byla velmi zajímavá. Nespěchali jsme, a tak jsme nezvolili dálnici, ale hezkou vyhlídkovou cestu podél řeky Colorado a dále pak trasu po zachovalé části historické Route 66. U jezera Lake Havasu jsme se na chvíli přenesli do starého Londýna. Mají tady most přímo od Temže, do cihličky rozebraný a znovu postavený zde. Route 66 a městečko Oatman nám zase přiblížily ducha starých kovbojských časů. I cestou bylo stále co obdivovat.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-route-66.html

Grand Canyon je asi jeden z neznámějších a nejpopulárnějších národních parků Ameriky. Jistě zaslouženě. Je to opravdu impozantní dílo přírody. Ke Grand Canyonu jsme dorazili ráno a hned se začali oblékat. V noci bylo -5 oC a dopoledne chládek ještě přetrvával. První pohled do kaňonu byl ohromující. Pak jsme se ubytovali v kempíku kousek od návštěvnického centra a vyrazili na obhlídku. Hned jsme zjistili, že fotek tady uděláme nepočítaně, protože každých 100 m je pohled na kaňon jiný. A my se chystali na 13 km pouť po jeho hraně. Odvezli jsme se místním busíkem až na konec a zpět se vydali pěšky. Pěšinka vede opravdu přímo po hraně kaňonu. Když člověk vidí tu hloubku a délku, která nemá viditelného konce, tak to rozum nebere. Stejně tak i absolutní rovinu nad kaňonem. Colorado je shora jen takový hnědožlutý potok. Druhý den jsme jeli podél kaňonu dál na východ. Silnice vede opět přímo po hraně, takže jsme každou chvíli stáli a fotili. Je to opravdu nádhera. 

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-grand-canyon.html

Od Grand Canyonu jsme zamířili po silnici podél menšího kaňonu, který vymlelo Malé Colorado, centrem navajské rezervace směrem k městečku Page. Cesta zajímavá, s úžasnými výhledy na krajinu rozbrázděnou kaňony. Naším cílem byla jedinečná přírodní hříčka přírody - Horseshoe Bend neboli Koňská podkova. Řece Colorado se postavila do cesty tvrdá hornina, kterou musela obtékat a vytvořila tak fantastický meandr, který shora opravdu připomíná koňskou podkovu. Parkoviště k meandru je kousek od silnice, pak se musí kousek dojít písečnou pustinou. Horseshoe Bend není součástí žádného parku a je volně přístupný.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-konska-podkova.html

Již v NP Joshua Tree jsme si zakoupili indiánskou mapu, která zahrnuje celou oblast rezervace Navajů i přilehlých menších indiánských rezervací. Je tam spousta zajímavostí, které člověk v klasické mapě nenajde. Třeba právě o Antylopím kaňonu jsme věděli, ale ani na podrobné mapě USA West od Marco Polo jsme ho nenašli. Cestou z Grand Canyonu jsme nejdříve již z dálky viděli siluetu navažské elektrárny, která se tyčí v okolní rovině. Navajo Tribal Park se nachází asi jednu míli od městečka Page po Hwy 98. Do parku vlastně patří kaňony dva - Upper a Lower Antelop Canyon. Zajímavější a také navštěvovanější je Upper Antelop Canyon. Na kaňon upozorňuje těsně před odbočkou na parkoviště skromná tabule. Kdyby člověk nevěděl, co hledá, asi by ji přejel bez povšimnutí. Všude okolo je téměř pouštní pustina. Stará indiánka u brány na parkoviště nám sdělila, že se ke kaňonu jezdí s průvodcem džípem a že jeden právě odjíždí. Tak jsme rychle zaparkovali bydlík, vzali foťáky a kameru a doběhli k džípu, který čekal už jenom na nás. Byl to takový fofr, že jsme se ani kvůli ceně nestihli rozmyslet, zda tam chceme. Oproti státním parkům je tady "vstupné" o dost vyšší (roční karta do NP tu neplatí), ale stojí to jednoznačně za to. Kaňon je navštěvován kvůli úzkým štěrbinám vyřezaným v červeném vápenci do hloubky okolo 10 metrů pod okolní terén. Jedná se o nepopsatelnou hru stínů a světel, s velkou dávkou mystiky. Cesta kańonem je dlouhá přibližně 700 m a na konci člověk opět vyjde do absolutní pusté písečné roviny a nechápe. Příroda je opravdu mocná čarodějka. Zpět jsme šli stejnou cestou kaňonem, takže jsme si užili pohádkového focení do sytosti.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-antelope-canyon.html

Míříme dál k dalšímu cili naší cesty – Údolí monumentů. Jeden z nejúžasnějších a díky filmům a reklamě asi nejznámějších parků také nepatří k národním parkům, protože se nachází v největší indiánské rezervaci Navajů. Je to Navajský kmenový park (Navajo Tribal Park) pod indiánskou správou. Na parkoviště u parku jsme dorazili až večer, takže jsme bohužel díky tmě neviděli stát bydlíky přímo nad údolím v prostoru bývalého kempu. Vedle parkoviště stojí moderní hotel, kde nás odkázali do kempu na druhé straně od státní silnice. Vyspali jsme se dobře a ranní pohled na v dálce se tyčící monumenty byl krásný, ale štvalo nás nejen to, že to bylo asi nejdražší spaní (48 dolarů), ale hlavně že jsme propásli asi nejúžasnější stání s fantastickou kulisou hned za okny. Tak jsme si tam dali alespoň odpolední kávičku. Rozhodovali jsme se, zda projet údolí se svým autem či turistickým džípem. Rozhodla cena za džíp - 75 dolarů/osoba. V pokynech z půjčovny bylo zakázané jen v létě Údolí smrti, tak jsme se směle vydali po prašné cestě z kopečka dolů. Monument Valley je opravdu propadlá placka, ze které vystupují jedinečné skalní útvary. Cesta byla v pohodě, zastavili jsme si, kde jsme chtěli, fotili, jak dlouho jsme chtěli, prostě nádhera. Na začátku se na nás smála i modrá obloha, později se bohužel zatáhlo. Projeli jsme celé údolí, trasa je asi 7,5 km dlouhá. Po odpočinku, kdy jsme si vychutnávali nádherný výhled, jsme zamířili dál směrem k NP Arches. Monumenty podél silnice nás provázely ještě docela dlouho.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-udoli-monumentu.html

Z Údolí monumentů nás čekal jeden z nejdelších přejezdů naší cesty. Směřovali jsme do vzdálenějšího NP Arches. Cestou ale byla spousta zajímavostí, takže nám to dobře uteklo. Pokračovali jsme Navajsku rezervací po silnici 163 dál na východ. Po několika mílích jsme projížděli bývalou zlatokopeckou osadou Mexican Hat (Mexický klobouk), jejíž jméno je odvozené od pískovcového útvaru (tzv. hoodoo) nedaleko města ve tvaru mexického sombréra. Na další cestě jsme se zastavili v Bluffu, kde nás po levé straně zaujal nejdříve stadion na rodeo a hned za ním jakýsi skanzen. Jedná se o rekonstrukci původních domků rodin prvních mormonských osadníků. Skanzen buduje a spravuje dobrovolné sdružení většinou starých lidí a návštěva je zcela zdarma. O strastiplné cestě prvních osadníků nám promítli zajímavý film. Po prohlídce jsme si koupili alespoň několik suvenýrů a pokračovali dál. Desítky mil ubíhaly kolem nás, rovná silnice, zajímavá a rozmanitá krajina bez živáčka, jen občas na rozcestí pumpa nebo bývalá stanice dostavníkové pošty. Po silnici 191 jsme projeli městečky Blandig, Monticelo a potom po delší době městem Moab, které už je kousek od NP Arches. Protože jsme do cíle přijeli až v pozdním odpoledni a v NP je na jeho konci jen jediný kemp, cedulka u brány, že je plno, nás ani nepřekvapila. Vrátili jsme se kousek zpátky a zajeli do Camgroundu Sand Flat, který byl hezky situován ve skalách. Kemp v Arches je pouze na objednávku, ale ráno je šance, že se nějaké volné místo najde i bez rezervace.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-cesta-do-arches.html

Hned brzy ráno jsme již stáli před branou do NP Arches s nadějí, že v kempu bude volno. Panáček u brány slíbil, že snad ano. Vydali jsme se tedy klikatou silnicí vzhůru a pokračovali několik kilometrů až na konec parku honem do kempu. Cestou jsme míjeli spoustu zajímavostí, ale ty počkají až po cestě zpět zítra. Krátce po osmé jsme dojeli do Campgroundu Arches. Míst bylo volných celá řada, ale vzhledem k tomu, že tenhle kemp je pouze na rezervaci a ve velmi exponovaném místě, dozvěděli jsme se od správce, že musíme počkat do 10 hodin, kdy začne přidělovat případná zbylá místa. Měli jsme štěstí, místo jsme dostali, jen nás mrzela ta ztráta času. Pak už jsme ale neztráceli ani minutu. Zajeli jsme na výchozí parkoviště do centrální části parku - Devil´s Garden (Ďáblova zahrádka). A hurá za oblouky. Fotili a filmovali jsme o sto šest. Došli jsme přes Landscape Arch, Navajo Arch a další až na konec k Dvojitému oblouku. Zpět jsme se vydali delší cestou skalním labyrintem, kde byla stezka značená pouze malými "mužiky", takže to bylo docela napínavé. Túra byla dlouhá asi 11 km, ale ani nám to nepřišlo, protože jsme stále něco obdivovali. Počasí nám přálo, bylo krásně, jen docela foukalo. Díky větru jsme si ani netroufli zapálit oheň na grilu v kempu. Druhý den jsme se věnovali zajímavostem po cestě zpět. Obdivovali jsme přírodní  raritu Balanced Rock nebo velmi slavný Double Arch. Ale absolutní špičkou v NP Arches je oblouk, který se stal jeho symbolem - Delicate Arch. Turistická stezka k tomuto přírodnímu útvaru začíná u Wolfova ranče, kde stojí sto let starý polorozpadlý srub. Ke slavnému oblouku nás stezka, lemovaná kamennými mužiky, vedla po skalách celých 5 killometrů. Ale stojí to za to. Najednou se před Vámi objeví v celé kráse. Osamocený oblouk na skalní hraně nad hlubokým kaňonem. Opravdu hříčka přírody, nad kterou se tají dech. NP Arches je další národní park, který je úžasný a absolutně jedinečný. Dlouhá cesta sem se vyplatila.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-arches.html

Z NP Arches jsme se vydali směrem zpět na západ. Opět nás čekal dlouhý přejezd, abychom se přiblížili dalším plánovaným parkům. Nocování jsme měli naplánováno v NP Capitol Reef. Z Arches jsme se po pár mílích napojili na dálnici, po které jsme se kousek přiblížili. Pak jsme opět sjeli na normální státovku č. 24 a ukrajovali míli za mílí. Aby nebyla cesta tak fádní, hledali jsme v indiánské mapě po cestě nějakou zajímavost. A našli. Asi v polovině cesty po silnici č. 24 jsme odbočili do pustiny a dojeli ke Státnímu parku Goblin Valley (Údolí skřítků). Něco úžasného. Eroze zde vykouzlila z měkkého pískovce tisíce prapodivných figurek, které často připomínají legrační trpaslíky a skřítky. Člověk se mezi nimi může volně pohybovat celým údolím. V pustině kolem byste něco podobného vůbec nečekali. Opravdu parádní zážitek.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-udoli-skritku.html

V odpoledních hodinách jsme plánovaně dojeli do NP Capitol Reef. Na rovné silnici č. 24 se Vám najednou postaví do cesty skalní hradba Waterpocket Fold a přímo vpředu se tyčí Navajo Dome - hora, která kdysi cestovatelům připomínala kopuli amerického Kapitolu. Silnice vede úzkým údolím a je úžasné, že zde bylo a je klima pro pěstování ovocných stromů. Zajeli jsme nejdříve do Campgroundu Fruita, který se nachází přímo v jednom z ovocných sadů. Škoda jen, že nebyl čas zrání ovoce, každý si tu prý může natrhat, co hrdlo ráčí. Zvládli jsme se ještě kousek projít působivým kaňonem Grand Wash, kde se skrýval Butch Casidy a jeho banda. Pak ještě omrknout petroglyfy Fremont za školou bývalé mormonské osady Fruita, než si dáme grilovčku v kempu. Druhý den ráno zamíříme autem na zpevněnou a placenou Vyhlídkovou trasu (Scenic Drive), která vede k horní části rokliny Grand Wash. Tyčící se až stometrové skalní stěny nad námi jsou opravdu jedinečné. Našli jsme i vysoko ve skále vyrytá jména prvních pionýrských průzkumníků této oblasti. Turistů jsme tu potkali pramálo, tento NP je neprávem poněkud opomíjený. Možná proto, že kromě kempu zde není žádná jiná možnost turistického ubytování.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-capitol-reef.html

Z údolí rozkvetlých ovocných stromů v Capitol Reefu jsme se vydali přes hory do dalšího NP na naší cestě - Bryce Canyonu. Už v půli cesty, kdy jsme se dostali do vyšších poloh, nás počasí překvapilo sněhem, kterého bylo kolem silnice stále víc a víc. Krajina se měnila na každém kilometru a podívaná to byla úžasná. Čím více jsme se blížili k Bryce Canyonu, tím více se horniny barvily do oranžova a nabíraly bizardních tvarů.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-cesta-do-bryce-canyonu.html

V odpoledních hodinách jsme dorazili k branám NP Bryce Canyon. Nejen cestu sem, ale i cestu parkem lemovaly bariéry sněhu. Prostě duben, neduben, tady panuje paní zima. Zajeli jsme nejdříve do Campgroundu Nord (díky sněhu jediný otevřený) kousek od návštěvnického centra. Zabrali jsme si pěkné místo a jeli se podívat do informačního centra a do stylové vesničky před parkem. Na jedné vyhlídce jsme uhranule zůstali zírat na to, co se před námi otevřelo. Bryce Canyon vlastně žádným kaňonem není. Je to rozsáhlé území plošiny Paunsaugunt Plateau, kde eroze vysochala v barevných pískovcích a vápencích celou plejádu roztodivných kamenných útvarů. Začalo sněžit a čím dál více se ochlazovalo, takže Iveta okamžitě zakoupila čepičku (i když měli jen kšiltovku). Oblečením jsme byli vybaveni docela dobře, ale kulich a rukavice jsme postrádali. Tvrzení, že zde více než 200 dní v roce noční teploty klesají pod bod mrazu, je třeba brát vážně. Přes noc napadlo cca. 10 cm čerstvého sněhu a my se probudili do nádherného zimního dne. Modrá obloha, sluníčko, třpytící se bílý sníh kolem a sněhové čepice na oranžovožlutých "hoodoos", co víc si oko fotografa může přát. Ideální podmínky. Projeli jsme všechny dostupné vyhlídky (Sunrice Point, Sunset Point, Bryce Point) a ze Sunrise Pointu sestoupili i do nitra kamenných věží do tzv. Královniny zahrádky. Tento národní park je opravdu jedinečný a zimní období to jenom umocnilo.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-bryce-canyon.html

Z NP Bryce Canyon jsme zamířili do "ne moc vzdáleného" (v americkém měřítku) Zionu. Sněhu pomalu ubývalo, ale u brány do parku stále ještě nějaký ležel. Za vstupem do národního parku je řízený průjezd jednosměrným tunelem, a když jsme jím projeli, jako bychom se ocitli v jiném světě. Shora jsme shlíželi na zelenou oázu, obklopenou mohutnými skalními stěnami. Když jsme sjeli serpentinami kolem zurčících vodopádů na dno soutěsky, rázem jsme se ocitli ve svěží jarní zeleni. Našli jsme si hezké místo v Campgroundu South hned proti návštěvnickému centru a zastávce autobusů. V celém parku je možno se pohybovat pouze místním shuttlem. Hned jsme to šli vyzkoušet. Na odpoledne se přesně hodila procházka ke Smaragdovým jezírkům (Emerald Pools) uprostřed parku, která jsou napájena úchvatnou kaskádou vodopádů. I cesta autobusem hájem čerstvě zelených stromů, nad kterými se tyčí až 800 m skalní stěny z navažského pískovce je parádní. Večer si posedíme u ohýnku a těšíme se na další den v Zionu. Máme naplánovanou túru, prý jednu z nejhezčích, na skalní výběžek zvaný "Přistání andělů" (Angel´s Landing). Vyrážíme brzy ráno, vyšplháme se až kupodivu snadno stezkou, která se klikatí přímo po úbočí skalní stěny a dostaneme se do chladné soutěsky Refrigerator Canyon. Jsme tak v půlce. Ze soutěsky dál cesta opět stoupá. Shora je na tu kolmou klikatici úžasný pohled. Za chvíli už se šplháme přímo po skále, přidržujíc se přikovaného ocelového lana. Jarda jde první, ale kvůli bezpečnosti to kousek před cílem vzdává. Skála je nahoře pekelně namrzlá a pod námi 500 m, je to hodně riskantní. Přece jenom máme před sebou ještě pár dní cestování. Při cestě zpět jsme si blahořečili za brzké vstávání, protí nám už proudily nahoru davy. Shora jsme viděli Zion v celé kráse. Bylo to nádherné. Hup do autobusu a hurá na konec parku, kde se tyčí skála Temple of Sinawava (Chrám Sinawavy) a kde se řeka Virgin zařezává do úzkého kaňonu. Podél řeky vede asi 800 m stezka - Riverside Walk - až k místu, kde řeka zalévá celé dno kaňonu. Národní park Zion je velmi pohodový, taková skutečná oáza.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-zion.html

Z NP Zion jsme odjížděli v odpoledních hodinách. Naším dalším cílem je město hazardu Las Vegas, kde máme naplánováno strávit večer a noc. Do navigace jsme zadali GPS doporučeného RV parku na předměstí a doufali, že nás dovede bez problémů až na místo. A povedlo se. V RV Parku Arizona Charlies, který patří ke stejnojmennému hotelu, bylo naše autíčko jedno z nejmenších. V klidu jsme se zcivilizovali, orazili si a pak se vydali do víru zábavy a hazardu. Od polských turistů jsme se dozvěděli, že nejlepší doprava je taxíkem, který se objedná na recepci hotelu. Po vstupu do hotelu nás čekal první šok a jednoznačně jsme si uvědomili, kde jsme. Celá vstupní hala byla až ke vchodu plná hracích automatů a recepce se krčila u jednoho stolku vpravo. Taxík nás odvezl k obřímu hotelu Mandala Bay, který je na úplném začátku Stripu, a kam jsme měli namířeno do obřího akvária "Žraločí útes". Hned v úvodu zklamání - otevřeno pouze do 19 hodin a my dorazili v 19,10. V místech, kde bují hlavně noční život, docela nepochopitelné. Tak jsme se vydali po Stripu, který po obou stranách lemují bláznivé hotely s obřími kasiny, zábavnými parky a nákupními ulicemi v útrobách. Je to takový velký Disneyland pro dospělé, kde hrají hlavní roli peníze. I tak tu překvapivě potkáte lidi všech společenských vrstev. Dívky ve zlatých minišatech a na vysokých jehlách, které dělají u rulety společnost starším elegantním pánům nebo babču ve vytahaném triku a teplákách, která sedí u hracího automatu. Kromě množství lidí všude nás zaujaly hlavně dvě věci - uvnitř několikapatrových casin není ani jediné okno a v rozích stojí kyslíkové přístroje. Lidé ztrácí pojem o čase a dopují se, aby vydrželi hrát déle. Prostě hrůza. Došli jsme tak do půlky Stripu a zastavili se u zpívající fontány před hotelem Caesars Palace. To byl opravdu krásný zážitek. Ale jinak tohle město, kde je všechno jenom jedno velké divadlo, není prostě náš šálek kávy. Postavili jsme se u recepce do fronty na taxi a nechali se odvézt do klidu a pohodlí našeho bydlíku. Přijeli jsme, viděli jsme a stačilo. 

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-las-vegas.html

Už se zase těšíme do přírody. Naším dnešním cílem je další NP - Death Valley. Ale ráno jsme z RV Parku v Las Vegas nejdříve zamířili  k nedaleké atrakci - gigantické přehradě Hoover Dam. Je to úžasná stavba, která ve 30. letech minulého století přehradila řeku Colorado. Patří k největším stavbám svého druhu na světě, hráz je vysoká 228 m. Její úlohou bylo a je zásobování velkých měst Jihozápadu elektrickou energií. Řeka Colorado tu také tvoří přirozenou hranici mezi Nevadou a Arizonou. Autem se dá přejet jak přímo po hrázi přehrady, tak i po novém mostu, z kterého je krásný pohled na celou přehradu s elektrárnou.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-hoover-dam.html

Od přehrady Hoover Dam se musíme vrátit stejnou cestou k Las Vegas, které objedeme, protože NP Údolí smrti (Death Valley), kam směřujeme, je na opačné straně. Pár mil ujedeme po rychlostní silnici a už odbočujeme na "Artist Drive" (silnice č. 178), která nás vede přímo do Údolí smrti. Silnice je rovná a jedeme zcela sami, tak si na zkoušku za volant sedne Iveta. Silnice ale hodně klesá, takže je dobré kombinovat automat s ručním řazením a Iveta to po chvíli vzdá. K Jardově úlevě :-). Před a při sjezdu do údolí nás okouzlila tzv. Artist´s Pallette (Malířská paleta). Pro tolik rozmanitých barev okolních skal a usazenin je to opravdu příhodné pojmenování. Silnice stále klesá a před námi se najednou otevře rozsáhlá bílá plocha bývalého jezera Badwater. Kromě toho, že se většina vody už vypařila a chloridy a sírany zkrystalizovaly (teplota tu málokdy klesá pod 46 st. C), největší zajímavostí je fakt, že to je nejníže položené místo na západní polokouli - 86 metrů pod hladinou moře. Ubytovali jsme se v Campgroundu Texas uprostřed parku a kousek nad Furnace Creek, kde je návštěvnické centrum. Na západ slunce jsme se ještě vydali na nedaleký Zabriskie Point, kde měnící se sluneční světlo nádherně osvětluje pohoří Panamint Mountains, které vypadá jako písečné duny. Večer zažijeme první grilovačku v tílku a kraťasech - v 7 večer bylo ještě 47,5 st. C. Druhý den projíždíme zbylou část napříč Údolím smrti a těšíme se na skutečné písečné duny, které nás opravdu nezklamaly. Po pár mílích už máme tento unikátní národní park za zády.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-death-valley.html

Ve směru z  NP Údolí smrti do NP Sequoia stojí v cestě pohoří Sierra Nevada, které rozděluje podélně území Kalifornie na dvě části. Když jsme se z údolí vyhoupli na Panamint Range, otevřel se nám úžasný pohled. Rovná silnice vedoucí napříč vysušeným Panamint Valley a v dáli hradba legendárního pohoří Sierra Nevada se zasněženými vrcholky. Překonali jsme ho po silnici 178 směrem na Bakersfield kolem Isabellina jezera. Kalifornská nížina na přímořské straně je velmi úrodná, protkaná zavlažovacími systémy. Teplé klima zde svědčí pomerančovníkům, olivovníkům a dalším ovocným stromům. Nad zralými pomeranči až zrak přecházel. V odpoledních hodinách jsme se zase začali šplhat do kopce, a to k NP Sequoia.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-cesta-do-np-sequoia.html

Čím víc jsme stoupali do hor, začal opět přibývat sníh. Cestou do NP Sequoia jsme kousek křižovali NP Kings Canyon. Jsou hned vedle sebe, v obou se dochovaly starobylé lesy obrovských sekvojí, ale my měli namířeno k té největší. V obou parcích nás opět čekaly obrovské hromady sněhu. Bylo to úplně neskutečné - od přezrálých pomerančů jsme ujeli něco přes 20 mil. Ani jsme se nestihli převléct do něčeho teplejšího. Do NP Sequoia jsme přijeli severním vjezdem (doporučeno pro velká auta). Protože už bylo pozdní odpoledne, krátce jsme se zastavili u návštěvnického centra a stejnojmenného kempu - Lodgepole. Po kempu ani památka, bylo tu jen ve sněhu vyfrézované parkoviště a světe div se - funkční osvětlené toalety. Honem jsme se vydali na další cestu k největším sekvojím. General Sherman Tree je 300 let starý stometrový strom. Prostě gigant. Nezbytné foto a hurá zpět, Spaní v Lodgepole jsme kvůli hromadám sněhu a možné návštěvě medvěda vzdali  (nikdo jiný tam nebyl) a vydali se zpátky do údolí, do teplejších míst. Po cestě do NP jsme si asi v půli cesty všimli kempu a rádi jsme tam zakotvili - Kings Canyon Mobilhome Park v Dunlapu.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-sequoia.html

Brzy ráno vyrážíme na další cestu do NP Yosemite. Tento park je náš poslední a chceme si ho opravdu užít. Není od NP Sequoia moc daleko (tedy v amerických dimenzích), ale musíme sjet zpět do údolí do města Fresno, které projedeme a opět začneme směřovat po silnici 41 do hor. Kousek před vjezdem do NP nás zaujala cedule, oznamující expozici historické železnice - Yosemite Mt. Sugar Pine. Další příjemné a nečekané zpestření naší cesty. Příjemnější o to, že jsme se mohli dokonce historickým vozítkem po železničním lesním okruhu projet. Fakt jsme si to užili.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-cesta-do-np-yosemite.html

Yosemitský národní park je nejstarším parkem v USA, byl vyhlášen prvním státním parkem už v roce 1864. Je to nádherná hříčka přírody. Už první  pohled do Yosemitského údolí, který se najednou otevřel za zatáčkou, v nás probudil nadšení. Údolí je jenom jedenáct kilometrů dlouhé a maximálně jeden a půl kilometru široké, je ale lemováno téměř svislými útesy vysokými přes jeden kilometr, z nichž se řítí divoké vodopády. Nejpůsobivější a také legendární stěnou je přes 1000 m vysoký útes El Capitan, který je i jednou z největších žulových skal na světě. Konečně se Jardovi splnil další sen - vidět El Capitana.(v horolezeckém mládí by ho jistě i rád zdolal). Po nezbytném focení jsme sjeli do údolí a zamířili si to napříč rovnou do Yosemite Village, kde je návštěvnické centrum a také ubytovací kancelář pro kempy a lodge. Dostali jsme přidělené hezké místo v Campgroundu Lower Pines a také několik letáků včetně ústního varování, jak se chovat před medvědy. Takže jsme večerní cibulačku raději zamkli mimo obytňák do železné bedny k tomu určené. Ale předtím jsme si ještě udělali procházku k Miror Lake a vodopádu Vernal Fall. Druhý den jsme se brzy ráno vydali na jednu z nejhezčích, i když ne nejlehčích tras - k vodopádu Upper Yosemite Fall. Víc jak 5 km stezka se klikatí směrem vzhůru. Uprostřed byla přerušena spadlou sněhovou lavinou, tak jsme se šplhali po vyšlapaných stopách. Námahu při překážkách nám ale nahoře vynahradily nádherné pohledy jak na vodopád, padající do údolí, tak i na Half Dome - nejkolmější útes v Severní Americe. Kvůli námraze byla cesta dolů kolem vodopádu zavřená, tak jsme se museli vrátit stejnou cestou. Potkali jsme hodně lidí, které sněhová bariera odradila, a nepřekonali ji. Po návratu do kempu jsme pomalu začali balit. V Americe je problém, že řadu věcí lze koupit jen ve velkém balení. Naši sousedé byl pár amerických důchodců s velkým obytným autem. Po dotazu, zda jim můžeme přenechat nějaké naše zásoby, protože zítra vracíme auto, byli přímo nadšeni. Jsou už 3 měsíce na cestě a jistě se všechno hodí. Paráda, vzájemná spokojenost. Nechali jsme si jen to nejdůležitější a vydali se opět napříč parkem k výjezdu z NP. Zastavili jsme se ještě na dohled El Capitana a přidali se k lidem, kteří odtud sledovali horolezce. Yosemity nezklamaly. Byla to hezká tečka za naším cestováním přírodou amerického Západu.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-np-yosemite.html

A blíží se poslední zastávka naší pouti po americkém Západě - San Francisco. Podle doporučení jsme naposled v obytce přenocovali v krásném parku na předměstí SF v Anthony Chabot Campgroundu. Ráno provedli generální úklid, cestou do půjčovny ještě dotankovali benzín a plyn a pak v pořádku náš dočasný "domov" odevzdali. Z půjčovny nás dopravili do hotelu Holiday Inn nedaleko nábřeží, kde jsme měli strávit poslední 3 dny. Poslední dny v nejliberálnějším městě Ameriky, ve městě, odkud vzešly "květinové děti". S poněkud šokujiící zkušeností jsme se setkali hned při příchodu do hotelu - svůj sraz tu měli příznivci sado-maso a mistři ve svazování a poutání - prostě kreatury v kůži všeho druhu. Postarší turistka to ve výtahu shrnula jednou větou: "Vítejte v San Fanciscu". Přesto nás toto město po dvou dnech průzkumů jeho čtvrtí, uliček, památek a zajímavostí, barů a restaurací chytilo za srdce. Tady to opravdu žije, atmosféra je nezapomenutelná. Prošli jsme Fisherman´s Wharf - bývalý rybářký přístav, nyní komerční čtvrť s turisticky vyhlášenými moly, Finanční čtvť s tradičními americkými mrakodrapy, úžasnou Čínskou čtvrť, čtvť North Beach, která je hlavním centrem gayů a lesbiček, Italskou čtvrť a Russian Hill, projeli se pozemní lanovkou Cable Car a navštívili muzeum, kde je i její fungující "srdce" - motory pohánějící tažná lana. Most Golden Gate - symbol SF s typickou červenou konstrukcí - jsme obdivovali jak shora při projíždce výletním autobusem, tak i zdola, při plavbě výletní lodí kolem ostrůvku Alcatraz s nejznámější věznicí světa. A co je typické pro San Francisco? Stále přítomná mlha a téměř všechny cesty do kopce.

Fotogalerii najdete zde:

http://cesty-karavanem.wgz.cz/delsi-cesty/usa-2011-san-francisco.html

 

12.10.2012 15:11:33
jardaaiveta
Děkujeme všem přátelům za návštěvu stránek a příjemně strávené společné cesty. Pokud budete chtít napsat něco pro další kamarády na tyto stránky, ozvěte se nám.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one